Anna Beata Háblová: Duchovní pračka Petra Pelčáka

26. listopad 2018
Novodobá kaplička Osek

Můj otec se narodil v malé vsi ztracené kdesi v hlubinách Vysočiny. Pár podlouhlých stavení kolem neforemné návsi, a pak už jen pole, lesy, louky, remízky, stráně a zabahněné rybníky.

To vše je řazené za sebou do obrazu vyvolávajícího vizuální rozkoš. Široko daleko žádná záchrana v podobě civilizovaného města. Tady se žilo na dřeň, v závislosti na přírodě a na dobrých sousedských vztazích.

Novodobá kaplička Osek

A pak také ještě na Bohu. Neujdete ani kilometr, aniž byste nenarazili na boží muka u cesty nebo na kapli či kostel uprostřed vsi. V době, kdy se otcova rodná chalupa hroutila, zdi vlhly a střecha se propadala, rozhodl se nejdříve opravit zchátralou kapličku na náměstí. Mnoho lidí z vesnice mu nepomohlo, ale postarat se o ní byla pro něj samozřejmost.

Na tuto událost jsem si vzpomněla, když jsem objevila kapli svatého Vendelína od architekta Petra Pelčáka u Oseku nad Bečvou, v podhůří Oderských hor. Její investor ji nechal postavit jako památku na svého dědečka pronásledovaného komunistickým režimem. Je zasazena do podobně syrové, ale svou pravdivostí úchvatné krajiny. Kaple svou geometrií dominuje na svahu s třešňovou alejí a s chvostem lesa.

Anna Beata Háblová: Palác DRN na Národní

DRN

Během jedné přednášky v Japonsku jsem obdržela dotaz, co je to umění. Slyšela jsem se, jak odpovídám: Umění je způsob myšlení.

A protože se bavíme o současné architektuře, mluví na nás i současnými prostředky. Jednoduchá kvadratura s jedním kruhovým oknem a jemně dominující zvonice jako spínač evokuje místo, ve kterém se v člověku všechno semele, vyždímá, a odkud vyjde úplně nový a čistý. Zkrátka taková duchovní pračka.

Základní geometrické motivy však svým architektonickým slovníkem i přes svou jednoduchost odkazují k něčemu velmi starému – totiž k chrámům. Velké kruhové okno připomíná rosetu, vnitřní horní osvětlení vyzlacenou chrámovou kopuli, zvnějšku do betonu obtisknuté kmeny stromů stavbu žlábkují, chcete-li kanelují, jako antický sloup. A uvnitř na vás zapůsobí archetypální nástěnné malby s motivy oveček, tak pěkně do bíla vypraných, že se k nim máte chuť připočíst a spěchat za pastýřem.

Petr Pelčák je člověk citlivý a hloubavý. I přes to, že architekturu vnímá jako řemeslo, je schopný reflexe a dokáže problémy architektury přesně formulovat. Ve své práci zdůrazňuje potřebu normálnosti, zodpovědnosti a souvislostí. V době charakteristické svou rychlostí a tekutostí poukazuje na nezbytnost pomalosti a krásy.

Anna Beata Háblová: Identita měst

02127983.jpeg

Letím do města, které se od mého rodiště nachází o něco blíže rovníku. Během turbulencí vedle mě žena středního věku vyjekne, pak se omluvně usmívá.

Petr Pelčák není ten, kdo by svou architekturou bavil nebo šokoval. Jeho stavby vždy nesou nějaký druh řádu, rastru a ukotvenosti. A nejinak je tomu i v případě kaple svatého Vendelína, která je jednoduše a prostě krásná, a která vyhlíží na široký a zřasený obzor, připomínající i horizont člověka.

Svatý Vendelín byl sice skotským následníkem trůnu, své role se ale zřekl a dal přednost životu poustevníka a pastevce. Představuji si sebe, jak se něčeho ve svém životě vzdávám a v duchu se slyším, jak odpovídám – ne, to po mně fakt nechtějte.

Vracím se myšlenkami ke svému otci a jeho kapli. K alejím jabloní, které vysázel on a jeho otec, a otec jeho otce. Přemýšlím, co tady zůstane po mně. Je dost možné, že nic. Nic víc, než prázdný obzor, kterého se jen občas někde v dálce dotknou šedobílé mraky.

Spustit audio
autor: Anna Beata Háblová