Anna Beata Háblová: Josef Pleskot je bílý

Je lehké získat pocit, že místa, která znáte z dětství s bílou křídou v ruce a namalovanými panáky na dlažbě, vám tak nějak patří. A těžko se smiřujete s tím, že tomu tak není. Že vám je berou euforicky hlasití turisté, kteří ve své touze po zážitcích rozmělňují charakter míst na prach.

Ale i v tak exponovaných lokalitách jako je Staré město jsou místa, o kterých nemusí vědět ani samotní obyvatelé Prahy a už vůbec ne pusy plné sladkého pečeného těsta.

Anna Beata Háblová: Duchovní pračka Petra Pelčáka

• Upravit
• Smazat

Můj otec se narodil v malé vsi ztracené kdesi v hlubinách Vysočiny. Pár podlouhlých stavení kolem neforemné návsi, a pak už jen pole, lesy, louky, remízky, stráně a zabahněné rybníky.

Komplex dominikánského kláštera mezi ulicemi Husova a Jilská je mezi všemi přeslazenými atrakcemi historického centra jako čistá voda, která dokáže všechny rozjařené smysly neutralizovat a zklidnit. Efekt je podobný, jako když vstoupíte do kostela, na který dotírá ryk města, ale uvnitř je koncentrované ticho. Do kostela ale nevstoupíte, protože nevíte, co byste tam komu říkali nebo ke komu se modlili. Podle všeho to totiž vypadá, že Bůh je slepý, hluchý i němý zároveň. Nevadí. Třeba ale ještě pořád někde nějak je.

Klášter nutně nemusí být jen do sebe uzavřený svět, za jehož zeď nikdo zvenku nedohlédne. Může sloužit jako spojovací článek mezi veřejným prostorem a místem kontemplace, kde se obě polarity potkávají a navzájem se obohacují. Právě takové otevření umožňuje rekonstrukce dvou vchodů dominikánského kláštera pod vedením slovutného architekta Josefa Pleskota, autora mimo jiných i vejčitého průchodu Jelením příkopem na pražském Hradě.

Josef Pleskot je tvůrce, který má dar vyhmátnout esenciální potřebu místa. Namísto toho, aby slepě plnil zadání investora, toto zadání přeformulovává. Namísto toho, aby objekt válcoval rozpoznatelným rukopisem, harmonizuje a sceluje geometrií.

Anna Beata Háblová: Palác DRN na Národní

• Upravit
• Smazat

Během jedné přednášky v Japonsku jsem obdržela dotaz, co je to umění. Slyšela jsem se, jak odpovídám: Umění je způsob myšlení.

Komplikovanost všech barokních prvků, které do rekonstrukce vstupují – oken, zdí a výklenků – Pleskot stmeluje do jednoho bílého abstraktního obrazu, s akcenty šedé v případě horizontálních ploch. Celý komunikační uzel, který má za úkol zjednodušit provoz kláštera, je jako stále se měnící prostorová hra plná průhledů, ve které není možné rozlišit, co je nové, nebo co zde už naopak dávno bylo.

Spojení bílé barvy s organickou geometrií je v jistém smyslu existenciální. Bílou barvu oko vnímá v případě, že z daného směru přichází světlo všech barev. Bílá tedy není absencí barvy, ale je naopak tvořena přítomností celého barevného spektra. Podobně bohaté spektrum tvoří i jednotlivé individuality mnichů, kteří se rozhodli pro na první pohled banální, ve své podstatě ale velmi naplněný život. Jejich pestrou duchovní paletu dokládají přednášky, debaty a umělecké intervence na kontroverzní, tabuizovaná i spletitá témata, která následovníci svatého Dominika organizují. A to právě v barokním refektáři, do kterého oba zrekonstruované vchody směřují.

Až budete přesyceni barvami celého světa, zastavte se na místě, kde bílá ožívá v prostoru a světle. Možná, že se smysly osvěží. Třeba to totiž není Bůh, kdo je tady slepý, hluchý i němý zároveň. Možná jsme to jen my, kdo jsme oslepli, ohluchli a stali se necitlivými na dotek.