Anna Beata Háblová: Palác DRN na Národní

15. říjen 2018
DRN

Během jedné přednášky v Japonsku jsem obdržela dotaz, co je to umění. Slyšela jsem se, jak odpovídám: Umění je způsob myšlení.

A hlavou mi během toho propluly neuvěřitelné tokijské domy s podivnými proporcemi a ještě podivnějšími detaily. Každý tokijský dům byl pro mě uměleckým zážitkem, a přitom každý z nich byl v této kultuře naprosto přirozený. Vytrhnout tak jeden takový barák a zasadit ho někde v Evropě, všichni novináři a recenzenti by se z toho upsali: Konečně architektura, která je historickým mezníkem.

DRN, napojení na Schönkirchovský palác

Podobný pocit cizokrajnosti mám z nedávno dostavěného paláce DRN na Národní třídě od architekta Stanislava Fialy. Na místě, kde předtím dlouho odpočívalo parkoviště a ospale mžouraly boky činžáků pomalované jedoucími tanky, vznikl polyfunkční dům.

Anna Beata Háblová: Identita měst

02127983.jpeg

Letím do města, které se od mého rodiště nachází o něco blíže rovníku. Během turbulencí vedle mě žena středního věku vyjekne, pak se omluvně usmívá.

Na první pohled vám nic nemusí napovídat, že se jedná o unikát. Kovové roští předsazené před prosklenou fasádou přece evokuje už tolikrát zopakovanou formu. Připomíná nám potomka upovídaného postmodernismu, kterého jsme se naučili mávnutím ruky odsoudit. Chyba. Podívejme se ještě jednou.

To, co nám naše dosavadní zkušenost zarputile podsouvá, je jen pohodlně vyjetá kolej. Ve skutečnosti jsme svědky formulování architektury ve zcela nové a nám neznámé řeči. Tento dům je totiž drn, kus nepoddajné hlíny s trsem trávy, vyrvaný ze zcela jiného myšlenkového vesmíru, a zanesený do našeho prostředí vezoucího se na vlně minimalismu a urputné snahy o čistotu. DRN ale vyrostl divoce, svobodně a přitom ve velké pokoře ke svému okolí.

Osmipodlažní objekt mohl být devítipodlažní. Místo posledního patra ale architekt upřednostnil vysazení stromů na střeše. Sousední barokní Schönkirchovský palác byl určen k demolici. Architekt se rozhodl ho rekonstruovat a provázat s novostavbou.

Anna Beata Háblová: Jiná africká architektura

Základní škola v Gando (Burkina Faso). Projekt navrhl architekt Diébédo Francis Kéré

Když jsem ještě byla studentkou architektury, hrávala jsem se svými spolužáky hru. Každý z nás měl vyjmenovat patnáct nejvýznamnějších žijících světových architektů.

Materiály ze starého paláce mohly být odvezeny na skládku. Byly ale zapojeny do procesu výstavby. Garáže mohly zůstat garážemi. Byl k nim ale přizván umělec, aby zde vytvořil expozici současného umění. Každý detail stavby je hra, která má bavit a překvapovat. Studny na nádvoří, kterými za tmy nahlédnete na psací stůl v kanceláři nebo do dění restaurace. Zábradlí a kliky nečekaně vyrobené z ocelové výztuže.

Pohledový beton místy probarvený jako abstraktní obraz, jinde s obtisky náhodně nalezených materiálů nebo s vtisknutými dlaněmi a nářadím dělníků. Najdete zde schodiště, kterým prostupuje síť ocelových lanek jako liány v džungli. Na ochozech vysázené tulipány kvetoucí v barvách trikolory. A na střeše další zeleň, drny, zmíněné stromy a rezavý kovový válec toalety, ze kterého okénko míří na Hradčany.

Pro architekta Stanislava Fialu neexistují hranice jeho fantazie ani společenské normy, kterým by se potřeboval zavděčit. Jeho jediným měřítkem je člověk, který by měl v daném domě žít. Stanislav Fiala tvoří, jako kdyby stál na okraji prérie a přivřenýma očima toho, kdo neřeční, ale koná, přehlížel šířku a dálku rozlehlé krajiny možností, nepodléhajících běžné logice tohoto prostředí. Takto vzniká umění. Když přijde architekt z jiného světa. Architekt s duší Indiána.

Spustit audio
autor: Anna Beata Háblová