Anna Beata Háblová: Identita měst

23. červenec 2018
02127983.jpeg

Letím do města, které se od mého rodiště nachází o něco blíže rovníku. Během turbulencí vedle mě žena středního věku vyjekne, pak se omluvně usmívá.

Po přistání většina cestujících zatleská – to je jediný rozdíl oproti tomu, když se létá na sever. Jižani svoji vděčnost a úlevu umí projevit. Ačkoliv je do otevření letadla ještě dost času, všichni hromadně vstávají, rvou své věci ze zavazadlových prostor a pak se tlačí v uličce. Jsou tak připraveni na urychlený exodus z klaustrofobního prostoru.

Tento úprk skončí až nasednutím na nějaký přijatelnější druh hromadné nebo osobní dopravy. U odletové haly je nainstalována obrovská fotografie historického centra města v líbezném oparu zapadajícího slunce, na jiném snímku je výhled na měkký horizont moře, kterému dominuje lokální architektonický skvost v popředí. Vše vyvedené v nepřirozeně sytých barvách.

V letadle, letuška (ilustrační foto)

S těmito výjevy bych si měla identitu tohoto města spojit. Alespoň do té doby, než zažiji realitu. Než mě v centru okradou, než zaplatím za předraženou službu, než potkám v hotelovém pokoji švába a v moři přemnožené medúzy.

Pohled na fotografie ve mně vzbuzuje pocit, že mám toto místo v hrsti. Město mě ohromuje svými obrazy a informacemi o sobě ještě dříve, než do něj vkročím. Jsem přece turista, posedlý honbou za identitou a zážitky. Lokalitami jenom procházím nebo projíždím, a jejich genia loci tím spolu s masou dalších návštěvníků rozmělňuji na prach.

Ještě než dojedu do anoncovaného historického centra, projíždím spletí jiných míst, kterými se správa města už tolik nechlubí. Míjím příměstskou krajinu s šedými kvádry skladových hal. Jedna bedna je jako druhá, mění se jen počet a rytmus vrat určených pro zadky kamiónů.

Ranní úvaha Anny Beaty Háblové: Architektura stejného

Letiště Václava Havla, Praha

Vystupuji z autobusu na zastávce před letištěm a nadechuji se chladného jarního vzduchu. Je chvíle mezi deštěm, který právě ustal a deštěm, který má teprve přijít.

Jednou z dalších krabic je obchodní centrum obklopené parkovišti, forma tohoto stavebního typu je taktéž podobná stovkám a tisícům dalších po celém světě. Nakonec zastavuji pod dálničním mostem, který prolézá městskou strukturou jako stonožka s tlustými železobetonovými nohami.

V první chvíli mě ohromí nadlidské měřítko a monumentalita. Pak se zaposlouchám do hudby svištících aut, jejíž rytmus udává každý přejezd přes dilataci mostu. Tady dole je totiž klid. Sem tam kolem mě sice něco projede, ale jinak jsou zde auta jen tiše stojící sochy.

Domy v ulici jsou nesourodé, prostor těká mezi četnými prolukami, na dohled jedna ušmudlaná večerka. Veškerý pohyb se odehrává nade mnou. Jsem v tuto chvíli součástí míjeného ztraceného prostoru, který povětšinou tvoří bezprostřední okolí tranzitního systému.

Systém dálnic, silničních okruhů a expresních komunikací je to, co nám z měst zbylo. V centrech měst už se nebydlí, zato se dál pracuje. Jejich historické části se proměňují na muzea s uhlazenými a nasvícenými památkami.

Čím silnější identitu město má, tím většímu tlaku musí odolávat. Nakonec se stane karikaturou sebe sama. Stane se hyperměstem. Vypadá to, že se toto město blíží do bodu vyčerpanosti. Jeho zneužívaná minulost se stává prázdnou.

Spustit audio
autor: Anna Beata Háblová