Ranní úvaha Anny Beaty Háblové: Architektura stejného
Vystupuji z autobusu na zastávce před letištěm a nadechuji se chladného jarního vzduchu. Je chvíle mezi deštěm, který právě ustal a deštěm, který má teprve přijít.
Vlhkost zarosila velkolepá skla terminálu. Velikost haly působí nadbytečně v porovnání s dynamikou změn, které umožňují provést check-in kdekoliv na internetu. Poloprázdný monumentální prostor je jako nadechnutá plíce, připravená každou chvílí splasknout a poslat zbytek roztroušených cestujících do vzduchu.
Tento výdech chci mít co nejrychleji za sebou – je to nejintimnější a přitom neosobní část celého cestovního cyklu. Bezpečnostní kontrola mi neviditelnou rukou rentgenu prohmatá všechna příruční zavazadla i mně samotnou. Než k tomuto odhalení dojde, jsem součástí pomalu se sunoucího hada složeného z lidských těl.
Snažím se některé jeho části identifikovat - holka s klukem, drží se za ruce – romantická dovolená. Starší pán v nevýrazné košili, znuděně a částečně důležitě nahlíží do mobilu – pracovní cesta. Maminka s dvouletým synem, pocuchané vlasy v culíku – letí zřejmě za otcem dítěte, který je cizinec. Pak skupina dvacetiletých vysokých holek a jeden svalovec – basketbalový tým s trenérem. Dál ale nedohlédnu.
Zůstávám u těchto povrchních úsudků, nic víc se o lidech stojících v řadě přede mnou a za mnou nedozvím. Jsem součástí nahromadění anonymních osudů. Moje sociální role zde není podstatná, stejně jako můj vzhled, věk, vzdělání, sexuální orientace, názor na politiku – nikoho to nezajímá. Do značné míry je to osvobozující, na druhou stanu to přináší pocit odcizení a samoty.
Podobně osamocená a lhostejná je i architektura tranzitních prostor. Její infrastruktura je pružná, modulární, dokáže se ve velmi krátké době roztáhnout na jakýkoliv počet cestujících. Sklo, ocel a nerez tvoří dohromady hermetické prostředí, ze kterého není úniku, leda tak na jiné letiště. Jsme vydáni napospas netečnosti, kterou opětujeme. Všichni dodržujeme nepsaná pravidla, jak se chovat a jak se projevovat vůči druhým.
Pokud už je v tomto prostředí užíváno řeči, je redukována na krátké nápisy, hesla, znaky a návody. Psaná pravidla jsou velmi striktně vyžadována. Kdo před bezpečnostní kontrolou nevyhodí tekutiny nebo nevloží elektroniku do plastového košíku, je následně podroben o to detailnější a nepříjemné kontrole.
Poskytnutí anonymity je podmíněno prokázáním identity. Až poté, co ukáži letenku, je ode mě odhlédnuto a je mi dovoleno volně se pohybovat v prostoru odletové haly. Musím prokázat, že nepředstavuji potenciální ohrožení pořádku. Musím dokázat svoji nevinnost.
Dávám si do uší sluchátka a zaposlouchám se do průměrné, nenáročné hudby, se kterou chci celým procesem proplout tak, aby na mě nic z toho uniformního neulpělo. S celkem zbytečným předstihem se přesouvám ke své odletové bráně a prohlížím si startující letadla na ranveji.
Na obzoru se sunou černá mračna s bílými záhyby. Přivírám oči. Vidím v nich spřežení psů, které se postupně mění na draka s třemi hlavami. Ty mraky jsou provizorní stejně jako moje identita v tranzitních prostorech.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.