Anna Beata Háblová: Jiná africká architektura

2. červenec 2018
Základní škola v Gando (Burkina Faso). Projekt navrhl architekt Diébédo Francis Kéré

Když jsem ještě byla studentkou architektury, hrávala jsem se svými spolužáky hru. Každý z nás měl vyjmenovat patnáct nejvýznamnějších žijících světových architektů.

Tento žebříček se měnil podle preferencí jednotlivce, většinou ale obsahoval tato jména: Holanďan Rem Koolhaas, Angličan Sir Norman Foster, Ital Renzo Piano, Španěl Santiago Calatrava, tehdy ještě žijící Iráčanka Zaha Hadid, Francouz Jean Nouvel, Kanaďan Frank Gehry, Polák Daniel Libeskind, Američan Richard Meier, Argentinec César Pelli, Australan Glenn Murcutt, Japonec Tadao Ando.

V případě Švýcarska jsme se přeli o to, jestli má vyhrát Peter Zumthor nebo autorská dvojice Herzog a de Meuron. V rámci Dánska to bylo dilema mezi Janem Gehlem a Bjarke Ingelsem. Výčtem jsme vždy pokryli skoro všechny světadíly – s výjimkou Afriky. Ta do naší mentální mapy nejvlivnějších architektů nepatřila.

Pomíjivost cihel ze sluncem sušené hlíny jako by nesplňovala poslání architektury tak, jak jí ve středověku definoval Vitruvius. Trvanlivost (firmitas) byla podle Vitruvia první ze tří principů zásadních pro posuzování kvality architektury. Následovaná byla funkčností (utilitas) a krásou (venustas).

Ranní úvaha Anny Beaty Háblové: Architektura stejného

Letiště Václava Havla, Praha

Vystupuji z autobusu na zastávce před letištěm a nadechuji se chladného jarního vzduchu. Je chvíle mezi deštěm, který právě ustal a deštěm, který má teprve přijít.

V současném světě už ambice na trvalost architektury přestává být opodstatněná. Žijeme v tekuté době, ve které se stejně jako informace či finance přelévají i lidé. Klimatické podmínky naší planety se stále mění a vedle válečných konfliktů je příčinou rozsáhlých migračních vln právě sucho a nedostatek vody. Architekti jsou stavěni před výzvy jak vyřešit rozlehlé uprchlické tábory ve velikosti města.

Celosvětově stoupá poptávka po dočasném urbanismu a snadno demontovatelných stavbách. Například v Africe se nachází hned několik takovýchto provizorních sídel. Jedním z největších je uprchlický tábor Dadaab v Keni s rozlohou 58 kilometrů čtverečních. Žije v něm podle potřeby kolem 300 - 500 tisíc uprchlíků, většina z nich přichází ze Somálska. I v tomto kontextu extrémního nedostatku zde lidé nacházejí určitý druh útočiště a svobody.

Trvanlivost architektury nahrazuje jiná kvalita, kterou je kromě snadné rozložitelnosti především udržitelnost. V tomto se proslavil architekt Francis Kéré, který pochází z malé vyprahlé vesničky v africkém státě Burkina Faso. V Gando žije v hliněných chatrčích se slaměnou nebo plechovou střechou zhruba 3000 obyvatel. Vesnice nemá přístup k tekoucí vodě ani k elektřině a míra gramotnosti zůstává pod 25 procenty národního průměru.

Burkina Faso je 7. nejméně rozvinutou zemi světa. Většina obyvatel jsou zemědělci závislí na drsném klimatu. Mezi říjnem a červnem prakticky vůbec neprší a denní teploty dosahují 45° C. Francis Kéré se stal prvním dítětem vesnice, které bylo posláno do školy. Vzhledem k tomu, že tehdy v Gando žádná škola nebyla, musel Kéré opustit svou rodinu v sedmi letech a přestěhovat se ke strýci do města.

Díky podpoře své domorodé komunity pokračoval ve studiu architektury v Berlíně, aby se po jejím dokončení vrátil do Afriky a realizoval zde mnoho projektů kombinujících špičkové evropské vzdělání a práci s místními levnými materiály.

Knihovna základní školy v Gando (Burkina Faso). Školu navrhl architekt Diébédo Francis Kéré

Jedním z jeho děl je i škola v jeho rodné vesnici, postavená z hliněných cihel. Její široká zvýšená plechová střecha chrání hliněné stěny před deštěm, umožňuje cirkulaci vzduchu a tím i přirozené ochlazování stavby. Problém negramotnosti a neschopnosti číst plány stavby vyřešil Kéré tak, že místní komunitu do procesu navrhování zapojil již od začátku.

Když se stavba ocitla v období absolutního nedostatku financí, rozhodl se Kéré použít na podlahu místo betonu všudypřítomnou hlínu, vyžadující několik hodin dusání. Na této povrchové úpravě se podíleli muži, ženy i děti z celé vesnice, kteří práci na stavbě proměnili v několikahodinový tanec s hudbou a zpěvem. Podle Kérého slov totiž pouze ti, kteří se podílejí na procesu vývoje, mohou ocenit dosažené výsledky, dále je rozvíjet a chránit.

Není proto divu, že Kéré získal celosvětovou cenu za udržitelnou architekturu. A v tomto ohledu je africká architektura na vrcholu a my se od ní máme co učit. Dejme si proto na seznam světových architektů ještě jedno jméno – Diébédo Francis Kéré.

Spustit audio
autor: Anna Beata Háblová
  • Kultura
  • Komentář