Martin C. Putna: Naše stará Afrika III.

8. srpen 2018
Amfiteátr v Karthágu

Minule jsme si vyprávěli o dvojí dobrovolné smrti, která spolutvoří mytologii římského Karthága. A dnes budeme hovořit – zase o smrti.

A zase o smrti dobrovolné. Budeme totiž hovořit o africkém křesťanství. A hovořit o africkém křesťanství – znamená hovořit zejména o mučednictví. Pronásledování křesťanů se jistě dělo – čas od času – po celé římské říši, až do okamžiku, kdy se císař Konstantin rozhodl křesťanství uznat coby povolené náboženství.

Ale snad nikde jinde se nedělo ono pronásledování s takovou intenzitou – a snad nikde jinde se téma mučednictví nestalo tak úhelným kamenem náboženského života – jako právě v Karthágu a v celé latinské Africe. Nejslavnějšími mučedníky jsou vlastně mučednice, tedy Perpetua a Felicita, roztrhané zvěří v amfiteátru přímo v Karthágu roku 203. Jejich životopisy obsahují nejen líčení samotného soudního procesu a popravu, ale i jejich jakousi vášeň – jejich touhu podstoupit mučednictví co nejdřív. Šup do toho – šup do krvavé smrti – neboť krvavá smrt je nejjistější cestou ke spáse.

V Africe také vznikly různé radikální skupiny, které opovrhovaly těmi, kdo třeba jen trochu zaváhali. Kdo zakolísá, nesmí být už nikdy přijat zpět! Ve čtvrtém století, tedy v době, kdy už bylo křesťanství povoleno, se dokonce africká církev rozpadla na dvě: Na radikály, kterým se říkalo „donatisté“, a na ty umírněné a shovívavé. Jeden čas se dokonce mezi těmito dvěma církvemi vedla na půdě římské Afriky téměř regulérní válka. Donatisté prohráli a zmizeli z dějin. Zůstal po nich přinejmenším jeden pozoruhodný výrok: Quid imperatori cum Ecclesia? Co má císař co činit s církví? Nebo ještě jinak: Vláda ať se do náboženských věcí neplete.

Religionisté někdy přemýšlejí, proč právě v Africe se tak rozvinul kult mučednictví, který pak od Afriky převzala celá světová církev. Když čteme třeba Durychovy Služebníky neužitečné, kde jezuitští misionáři jedou do Japonska jakoby jen proto, aby tu byli umučeni – sdílíme vlastně nevědomky také toto africké dědictví.

Nevinné Kartágo

Výzkum v Kartágu

Tisíciletí tradovanou pověst o tom, že obyvatelé Kartága přinášeli svým bohům jako oběti vlastní děti, zpochybnili američtí archeologové.

Kořeny tohoto kultu možná vedou k ještě starším náboženským dějinám Afriky. V římské Africe se totiž moc neujal řeckořímský panteon božstev. Pod jménem Saturnus zde byl stále ctěn především původní domácí bůh, onen Baal nebo Moloch, a pod jménem Juno Caelestis, „Juno Nebeská“, jeho manželka, ta stará Tanit nebo Aštarté. A to byla božstva, která si mimořádně libovala v krvavých obětech. Dochované sochy a reliéfy ukazují oběti zvířecí, nikoliv lidské.

Víme, že dnes existuje spor, jestli opravdu docházelo k obětování dětí, natož k tomu masovému. Ta strana, která říká – ano, opravdu k němu docházelo, pak někdy dovozuje i jakousi mentální souvislost mezi tímto starým krvavým kultem božstev, jimž se lze zalíbit nejlépe smrtí – a mezi vášní afrických křesťanů pro mučednictví. Byl to právě jeden z největších a nejkontroverznějších spisovatelů křesťanské Afriky, Tertullianus, kdo formuloval výrok: „Krev mučedníků, toť semeno křesťanství.“

A kde že tedy to křesťanství v severní Africe dnes je?

Spustit audio
autor: Martin C. Putna