Martin C. Putna: Naše stará Afrika II.

7. srpen 2018

První část vzpomínání na starou Afriku jsme skončili zmínkou o starém Catonovi, který hulákal v senátu „Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam“ tak dlouho, až Karthágo bylo skutečně zničeno.

Na jeho půdě bylo však po čase založeno Karthágo nové, Karthágo římské. Karthágo, které už nebylo místem světové politiky – nýbrž světové kultury: totiž té nesené latinským jazykem. A vpravdě, vedle samotného Říma bylo hlavním centrem římské literatury po několik století právě Karthágo.

Je dobré jet do Karthága. Je dobré procházet se v ruinách lázní z éry Marka Aurelia, vyjít na pahorek Byrsu a shlížet na moře i na nový Tunis, tohoto dědice starého Karthága. Je dobré nechat se opojit poetikou římských mozaik. Nejčastěji jsou to mozaiky triklinií čili jídelen z bohatých městských domů a vil – pročež je to tu samý jídelní lístek: ryby a mořské plody, zvláště chobotnice a humři; nebo naopak všemožné ovoce, zvláště fíky; nebo scény z rurálního života a la Vergilius, sklizně obilí a vína a oliv; nebo scény lovu nebo samotné scény hostin, s muzikanty a komedianty.

A do toho občas nějaká ta mytologie: Že moře, tedy bohyně Amfitríté plovoucí na delfínu, nebo obrovská hlava Neptuna (viz v Aeneidě scénu, kde Neptun vynoří hlavu nad hladinu: kdo to tady udělal tu bouři??), ale i všelijaké obludky: unikátní jsou „vodní kentauři“, kteří mají místo nohou klepeta.

Ale do cestovního zavazadla je skoro nezbytné přibalit si aspoň něco z římské literatury: Liviova napínavá líčení druhé punské války, zvláště Hannibalových dobrodružství. Sallustiovu novelu o všehoschopném numidském králi Jugurthovi, tomto Macbethovi starověku. Nebo Zlatého osla, „magicko-realistický“ román Lucia Apuleia, této nejslavnější hvězdy římské kathaginské literatury. Vzít to a číst to přímo na místě. – A nebo naopak, nikam nejezdit a číst si ty knihy doma a pustit na špacír imaginaci, tuto nejlepší cestovní kancelář.

Z celé té obšírné literatury z Karthága a/nebo o Karthágu zůstávají nejživější dvě postavy: Královna Dido – a Cato mladší. Královna Dido je smutnou hrdinkou Vergiliovy Aeneidy. Bohové jí opravdu nevymysleli moc dobrý úděl. Nejdřív ji pověřili, aby se postarala o ztroskotaného Aenea – potom, aby si posichrovali, že mu opravdu pomůže, jí vnukli k němu šílenou lásku – potom Aeneovi, když se zotavil, nařídili odplout do Itálie, kde mají jeho potomci založit Řím – a Didoně zůstala zoufalá láska – a žal – a bezmocný hněv. A co udělá antická hrdinka v takové situaci? Spáchá sebevraždu, co jiného! Smrt zklamané a opuštěné Didony je jednou z nejdojemnějších scén světové kultury.

Ale ještě jedna sebevražda patří k římské imaginaci Afriky: Smrt Catona mladšího. Ten byl odpůrcem Caesarovým a posledním obráncem republiky – na africké půdě se pokusil zformovat odpor – a když byl poražen, rozhodl se – no, však víte, k čemu. Plútarchos líčí Catonovu smrt velmi důkladně – ovšem tentokrát ne jako smrt z vášně a zoufalství: nýbrž jako smrt z hrdinství a vůle.

Spustit audio

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.