Martin C. Putna: Naše stará Afrika II.

Na jeho půdě bylo však po čase založeno Karthágo nové, Karthágo římské. Karthágo, které už nebylo místem světové politiky – nýbrž světové kultury: totiž té nesené latinským jazykem. A vpravdě, vedle samotného Říma bylo hlavním centrem římské literatury po několik století právě Karthágo.

Je dobré jet do Karthága. Je dobré procházet se v ruinách lázní z éry Marka Aurelia, vyjít na pahorek Byrsu a shlížet na moře i na nový Tunis, tohoto dědice starého Karthága. Je dobré nechat se opojit poetikou římských mozaik. Nejčastěji jsou to mozaiky triklinií čili jídelen z bohatých městských domů a vil – pročež je to tu samý jídelní lístek: ryby a mořské plody, zvláště chobotnice a humři; nebo naopak všemožné ovoce, zvláště fíky; nebo scény z rurálního života a la Vergilius, sklizně obilí a vína a oliv; nebo scény lovu nebo samotné scény hostin, s muzikanty a komedianty.

Africké léto na Vltavě: Velká kulturní oslava zapomenutého kontinentu

• Upravit
• Smazat

A do toho občas nějaká ta mytologie: Že moře, tedy bohyně Amfitríté plovoucí na delfínu, nebo obrovská hlava Neptuna (viz v Aeneidě scénu, kde Neptun vynoří hlavu nad hladinu: kdo to tady udělal tu bouři??), ale i všelijaké obludky: unikátní jsou „vodní kentauři“, kteří mají místo nohou klepeta.

Ale do cestovního zavazadla je skoro nezbytné přibalit si aspoň něco z římské literatury: Liviova napínavá líčení druhé punské války, zvláště Hannibalových dobrodružství. Sallustiovu novelu o všehoschopném numidském králi Jugurthovi, tomto Macbethovi starověku. Nebo Zlatého osla, „magicko-realistický“ román Lucia Apuleia, této nejslavnější hvězdy římské kathaginské literatury. Vzít to a číst to přímo na místě. – A nebo naopak, nikam nejezdit a číst si ty knihy doma a pustit na špacír imaginaci, tuto nejlepší cestovní kancelář.

Africké léto s Růženou a Emilem Holubovými

Věděli jste, že čtrnáctiletá Rosa Hofová potkala cestovatele Emila Holuba po jeho první africké výpravě?

Z celé té obšírné literatury z Karthága a/nebo o Karthágu zůstávají nejživější dvě postavy: Královna Dido – a Cato mladší. Královna Dido je smutnou hrdinkou Vergiliovy Aeneidy. Bohové jí opravdu nevymysleli moc dobrý úděl. Nejdřív ji pověřili, aby se postarala o ztroskotaného Aenea – potom, aby si posichrovali, že mu opravdu pomůže, jí vnukli k němu šílenou lásku – potom Aeneovi, když se zotavil, nařídili odplout do Itálie, kde mají jeho potomci založit Řím – a Didoně zůstala zoufalá láska – a žal – a bezmocný hněv. A co udělá antická hrdinka v takové situaci? Spáchá sebevraždu, co jiného! Smrt zklamané a opuštěné Didony je jednou z nejdojemnějších scén světové kultury.

Ale ještě jedna sebevražda patří k římské imaginaci Afriky: Smrt Catona mladšího. Ten byl odpůrcem Caesarovým a posledním obráncem republiky – na africké půdě se pokusil zformovat odpor – a když byl poražen, rozhodl se – no, však víte, k čemu. Plútarchos líčí Catonovu smrt velmi důkladně – ovšem tentokrát ne jako smrt z vášně a zoufalství: nýbrž jako smrt z hrdinství a vůle.