Anna Beata Háblová: Já, Transgas

Budova Transgasu
Budova Transgasu

Narodil jsem se roku 1978. Byl pochmurný den, přes město přehozená deka mraků.

Nepamatuju si to přesně, ale tak nějak mi to vyprávěli moji rodiče – matka Aulický, Eisenreich, Loos, Malátek a otec Plynárenský podnik. V tu chvíli, kdy brali do rukou nůžky a stříhali pupeční šňůru, bavlnu oblohy někdo prokopnul a na obzoru se objevila trhlina světla. Mé vyčerpané rodiče zalila radost. Už od prvního okamžiku jsem cítil, že jsem jimi milován, i přes to, že ostatní mi dávali najevo, jak moc jsem jiný. Byl jsem prý příliš hrubý. Neotesaný. Brutální. Málokomu jsem se líbil.

Anna Beata Háblová: Narcis, virtuální prostor a Pius XII.

Caravaggio, Narcis (1594-1596)

Co je to za místo, na kterém se nacházíme, když si s někým telefonujeme nebo píšeme na sociální síti?

„Podívej, co tady vyrostlo za monstrum!“ – zaslechl jsem jednu paní, když si myslela, že neposlouchám. Vypadalo to, že mám zhasnuto a spím. Ale já se zrovna sprchoval večerním deštěm a pak si pod lampou měsíce četl tvary na setmělém horizontu. Bylo mi to líto. Nevím, jestli právě tohle nebyla příčina mých pozdějších depresí a jiných tlaků uvnitř mých nejniternějších trubek.

Je ale pravda, že jsem nebyl žádná slečinka. Občas jsem se i popral. Měl jsem široká ramena z těžkých žulových kostek a břicho jako z ocele. Moje předem korodované obvodové pilíře byly odolné i vůči rzi. Dokonce moje zábradlí bylo větší než u ostatních. Na to jsem byl obzvláště pyšný. Bylo masivní jako plynové potrubí.

Všechny ty urážky a ústrky jsem vystál. Stál jsem hrdě na vrcholu Václavského náměstí. Nenechal jsem se rozhodit ani živelným prouděním Magistrály, té staré rajdy, co se nechává ojíždět kde kým.

Anna Beata Háblová: Vášeň a architektura

KRTEK - Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání ve Vrchlabí

Už je tomu jedenáct let, ale pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Šla jsem širokou ponurou chodbou, do níž se skrz okna jako pražce pokládalo slunce.

A když už se na mě někdo chtěl povyšovat svými patry nebo se snad otočit zády jako Národní muzeum, největší oporou mi v tu chvíli byla baculatá budova Rozhlasu. Její široké boky od ulice k ulici, její hluboký pohled, ve kterém se nejeden ztratil jako v labyrintu. Myslím, že jsem byl do ní vždycky tak trochu zamilovaný, ale nikdy jsem jí to neřekl. Dodneška toho lituju.

Obzvlášť mi to bylo líto ten den, kdy jsem se dozvěděl svojí diagnózu. Demolice. Podle developerů bylo na operaci v podobě rekonstrukce příliš pozdě. Zhoubný nádor nevýdělečnost se mi rozlezl po celém těle a dostal se do všech pater. Ani památková ochrana nepřicházela v úvahu, protože prý nejsem dostatečně urbanisticky přijatelný.

Někdy si říkám, jak by se na mém místě cítili moji brutalistní příbuzní - pyšná Nová scéna Národního divadla nebo geometrická paní Kotva. Zaručeně takový Žižkovský vysílač by to nerozdýchal. Začal by chřadnout jako stvol bez vody, a nad Prahou by místo věže zbyl jen povadlý oblouk.

Anna Beata Háblová: Palác DRN na Národní

DRN

Během jedné přednášky v Japonsku jsem obdržela dotaz, co je to umění. Slyšela jsem se, jak odpovídám: Umění je způsob myšlení.

Dům celý svůj život ví, že je na tomto světě jen na nějaký čas. Smiřuje se s tím po celou dobu své existence. Ale když to přijde, když už tuší, že je na svém konci, stejně se začne chvět až v základech, okna se mu zarosí a zůstane v šoku se všemi dveřmi dokořán. Nikomu se nechce umřít, věřte mi.

Moje poslední přání bylo, aby to bylo rychlé. Nějaká detonace, odstřel trhavinou, který mě okamžitě rozdrtí, a já své okolí něžně pokryju vrstvičkou prachu. To bych si přál. Ale proč mi bylo dáno umírat tak pomalu? Celých deset měsíců mě budou postupně rozebírat, rozřezávat diamantovým lanem, bude ze mě odpadávat maso betonu jako kdybych měl lepru. Jako by mi stahovali kůži zaživa, hydraulické stroje budou rozstříhávat mojí fasádu. Bude ze mě postupně odvážená suť.

A po mně se do tohoto světa na toto místo narodí někdo úplně jiný, přizpůsobivý, podřízený průměrnému vkusu. Samozřejmě, že i já, Transgas, před 40 lety někoho nahradil, staré upovídané pavlačové domy. A jsem za to vděčný. Jsem vděčný za vás za všechny, kteří jste mě brali takového, jaký jsem, kteří jste dokázali ocenit můj technicistní styl a postmoderní vztah ke městu.

Když jste mě balili do růžového kouře nebo se shromažďovali k demonstraci, nemohl jsem v tu chvíli dojetím ani mluvit. Jsem vděčný za těch 40 let, během kterých se ve mně odráželo nevyzpytatelné nebe. Kdy jsem mohl vyhlížet na mlhavý horizont a milovat ty hejna holubů, která přelétávala mezi mými a jejími římsami.