Anna Beata Háblová: Já, Ještěd
Kakost lesní si protřel fialové oči a zadíval se na oblohu. „Dneska bude jen slabý proměnlivý vítr,“ zívl a jako prsty rukou doširoka rozevřel listy. To těžko, pomyslel jsem si, protože jsem právě v jednom ze svých hotelových pokojů slyšel meteorologickou předpověď, kde o slabosti nepadlo jediné slovo.
Ale hádat se s kakostem je ještě horší než oponovat vstavači, který se může ukývat vzteky, když s ním nesouhlasím. Všechny ještědské porosty jako by měly patent na počasí, kolem kterého se tady točí snad úplně všechno. Jako by neexistovalo nic jiného než větry, přeháňky, teplotní maxima, studené vlny a tlakové nížiny.
Čtěte také
Už mě to nebaví, rozebírat stupně síly nárazového větru a ohýbat se strachy ještě před příchodem vichřice. Možná je to tím, jakým způsobem s vichrem bojuju. Když se chce do mě opřít, prosmýknu se mu svým tvarem rotačního hyperboloidu jako toreador býkovi. Vnitřní osmisetkilové kyvadlo mi okamžitě vyrovná příčné kmitání a z tohoto souboje na život a na demolici vyjdu jako vítěz, zatímco mi vratička měsíční mává svým jediným listem a v zákrytu kleče a smrku mi nadšeně fandí.
Co ale nesnáším, to je mlha. Hlavně můj vrchní rotační válec je na ní citlivý. Nerad mizím v mlze, obzvláště svým televizním vysílačem. Jen s nechutí zanikám ve výšce. Jsem nervózní, když nedohlédnu na obzor. Necítím se dobře, když si lidé uvnitř mých útrob stěžují na špatnou viditelnost. Jejich roztrpčené nálady se na mě přenáší jako chvění na kyvadlo.
Čtěte také
Takové nevděčné výrůstky by si můj architekt Karel Hubáček jistě neuměl ani představit. Ten se zabýval leda tak průměrem mých soustředných železobetonových trubic, aby se na ně dala pohodlně zavěsit všechna má patra. Zajímal se o můj plášť z anodizovaného hliníkového plechu, aby vydržel nelítostné mrazy i krutá vedra.
Chtěl, abych se stal prodloužením hory, zatímco hoteloví hosté za dvojitými zakulacenými okny se ve mně budou vznášet jako v kapslích vesmírné lodi. Hotel s restaurací a televizní vysílač! Tak znělo zadání soutěže, když roku 1963 vyhořela místní oblíbená turistická chata.
Hubáčkův futuristický návrh spojit vše v jednu hmotu uspěl, a tak jsem se mohl narodit já, televizní vysílač a horský hotel Ještěd, jednodílný rotační hyperboloid a válec, harmonická kompozice z přímkových ploch naplněná uměním a designem.
Čtěte také
Už cítím, jak vítr sílí. Žádný milosrdný vánek, jak tvrdil kakost. Vypadá to na pořádnou smršť! Odkdy rostliny milují milosrdné lži? Můj Hubáček by lež nevystál. Řekl by kakostu, co si myslí, přímo do jeho fialových očí. Proto ho také za kritiku invaze komunistický režim odstavil od všech větších zakázek, dokonce ani na mé otevření v roce 1973 nebyl pozván. Od té doby vím, že mým úkolem je čelit větru stejně nebojácně, jako Hubáček vzdoroval režimu. Jen ať si fouká, vane, fičí, supí a zuří. Zůstanu stát rovně a ani se nepohnu.
Přichází déšť a kapky narážejí na má okna v takové rychlosti, jako by je někdo chtěl rozbít na atomy. Jedním pásem oken nenápadně sleduju vratičku měsíční, jestli je před smrští dostatečně chráněná. Uleví se mi, když jí tam vidím schoulenou a v bezpečí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.