Anna Beata Háblová: Já, muzeum v Benešově

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, vzducholoď Gulliver

Zdědila jsem geometrické rysy s kudrlinami štukových výhonků a členitý prostor. Jenže pak přišla druhá světová válka a já se musela změnit na muzeum, čemuž jsem se urputně bránila roztrhanými, špatně osvětlenými prostory. Nenechala jsem kultury chtivé lidi na pochybách, že o ně ani v nejmenším nestojím, že bych se nejraději zavřela za deseti dveřmi a tam si v klidu přepočítávala bankovky.

Nikdy jsem nechtěla být jiná. Jenže to si stavba myslí do té doby, než ji potká osud. Než se ve dveřích objeví on nebo ona. Tehdy, za deštivého března a s cáry chatrných mraků na obloze, byla jako kužel večerního slunce. Architektka Marcela Steinbachová. Přirozená jako stříbrné prameny jejích vlasů a současná jako sestřih na mikádo.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, Ještěd

Nechtěla po mně nic jiného, než abych byla stejná jako ona. Přirozená a současná. Abych se otevřela lidem a ztratila strach z klapotu došlapujících podrážek. Abych se nadechla a narovnala. Zpevnila mi záda stropů, a tak jsem se přestala prohýbat a hrbit. Podlahy mi namořila na šedo a vypořádala se i s rádoby secesními doplňky z 90. let.

Nechala jsem si malé místnosti probourat a propojit do jednoho průběžného vzdušného prostoru, nechala jsem si vzít přebytečné příčky a přijala místo nich velkorysé plochy skel. Souzněla jsem s tím, že se pod mým stropem zavlní linka ledkového osvětlení jako kresba na plátně. Přistoupila jsem na to, že to ve mně bude výskat dětmi v lektorském koutku nebo že po mých stěnách bude šplhat vůně kavárny.

Přestala jsem se drolit strachem a začala jsem dýchat. Naplnil mě šramot připravovaných konceptuálních výstav, ševelení hlasů vernisáží i ticho nehybných pláten. Začala mě opečovávat slova nadšeného mladého kurátorského týmu. Už jsem nebyla náladově naplněným Muzeem Umění a Designu. Byla jsem MUD! Byl jsem v MUD a bylo to gut, přečetla jsem si na jedné placce přišpendlené na batohu. Najednou jsem si připadala i vtipná!

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, sportovní hala v Břežanech

Zvedlo mi to sebevědomí, jak jsem se najednou mohla zařadit mezi slavné benešovské rekonstrukce: Pleskotovu radnici s důstojným vnitřním atriem a útulně členitý Lábusův hotel Karlov, rozložený nedaleko torza minoritského kláštera, pobořeného během husitských válek. Pyšná jsem i na dva polyfunkční domy, kterých se dotkla architektka Cajthamlová. Zkrátka, narodit se v Benešově není vůbec marná záležitost.

Občas se přistihnu, jak myslím na těch pár krátkých měsíců, během kterých se má rekonstrukce uskutečnila. Závidím jiným starým stavbám, které se Marcele Steinbachové mohou poddávat jako sníh pod teplou rukou.

Jak se asi cítí ta začouzená Akademie výtvarných umění v Praze, která mi jí přebrala. Jak si ochotně nechává záplatovat omítku a bude se tvářit, že takhle opravená byla vždycky! No co. Budu trpělivě čekat. Však se jednou vrátí, ona a její Skupina. Přijede realizovat vyhranou soutěž na náměstí, které se opět stane náměstím. A já ji spatřím, jak se o rámy dveří opírá svým trpělivým úsměvem.