Alena Zemančíková: Obrazy krve a půdy

16. červen 2022

Na skále hrad, pod ním zámek a kolem pár úzkých uliček středověkých domků. Kavárníci vystěhovali své stolky na chodník, nabízejí doma dělané dorty, v gotickém kostelíku středověká freska, zvon odbíjí poledne. Jsme v obci Kronenburg v nejzápadnějším Německu, v kraji Eiffel, tvořeném vápencovými skalisky, sopečnými krátery vyplněnými vodou a břidličnými usazeninami.

Za 2. světové války byla zdejší městečka a obce rozstřílena a vybombardována, v bezprostřední blízkosti se odehrála v zimě na přelomu let 1944 a 1945 zničující bitva v Ardenách.

Čtěte také

Hrad Kronenburg je zřícenina menšího významu, ale malebnost středověkého podhradí je v tomto válkou poznamenaném  kraji výjimečná. Tím spíš, že se k místu váže zvláštní historie. Kronenburg se totiž stal centrem výtvarného umění, sloužícího nacistické ideologii.

Hlavní postavou příběhu je malíř Werner Peiner, který byl jako absolvent akademie v Düsseldorfu v počátcích ovlivněn expresionismem a novou věcností. V roce 1931 si v Kronenburgu zakoupil tři sousedící domy vedle kostela a vybudoval si tam ateliér. Po Hitlerově nástupu k moci se plně dal do služeb nacistické estetiky „krve a půdy“ a jeho četné výjevy zoraných polí – tu párem volků, tu koňským spřežením  – se stávaly nezbytným doplňkem interiérů stranických pohlavárů a sekretariátů. Ostatně obraz Deutsche Erde, tedy Německá půda, věnoval Peiner osobně Hitlerovi.

Čtěte také

Do Kronenburgu se začaly sjíždět návštěvy z nejvyšších kruhů: Hermann Göring v běloskvoucí uniformě, Heinrich Himmler kráčející po ulici a rozkládající o „konečném řešení židovské otázky“, na kostelní věži vlaje prapor s hákovým křížem. V roce 1933 se Werner Peiner stal profesorem monumentální malby na düsseldorfské akademii a díky velkým příjmům za svá nejvyššími nacistickými kruhy objednaná díla mohl prospívat celé obci Kronenburg.

Nechal zavést kanalizaci a elektrické osvětlení, jehož lucerny sám navrhl, vyrobil je místní kovář a můžeme je v obci vidět dodnes. V roce 1938 za přímé podpory Hermanna Göringa založil Peiner v Kronenburgu malířskou školu podle říšského vkusu. Vrchní ideolog říše Joseph Goebbels přece řekl, že „vůdce má rád umělce, protože sám je umělcem. A pod jeho žehnající rukou nastává v Německu éra nové renesance.“

Čtěte také

Když se podařilo zlikvidovat podvratné podniky a sdružení jako Bauhaus, musí Říše vytvořit vlastní centrum nového umění, které bude obdivovat svět. Peiner zakládá učiliště pro to pravé německé malířství „krve a půdy“. Do deníku si zapisuje Göringův výrok: „Peinere, vy jste jediný, kdo může našemu zuboženému německému umění pomoct.“

Budovu Mistrovské školy Hermanna Göringa můžeme v Kronenburgu vidět dodnes, postavená ve slohu anglických venkovských sídel dobře koresponduje s okolím a sídlí v ní dnes instituce pro další vzdělávání učitelů. A teprve tam se člověk o exkluzivním centru nacistického umění z informační tabule dozví. Triumfální příjezdy nacistických pohlavárů se odehrávaly na nádraží, které je dnes přestavěno na byty, vlak už sem nejezdí. Ve třech Peinerových domech s ateliérem je hotel.

Čtěte také

Po válce se malíř chtěl do Kronenburgu vrátit, vždyť koneckonců pro obec tolik vykonal a dokonce – je to jedna z legend, které se tradují – svým vlivem zachránil před gestapem kováře, obviněného z podvracení bojové síly Německa. Jenže té služby Hitlerově Říši a osobních návštěv nejvyšších nacistů bylo příliš, obyvatelé obce pod vedením místního faráře profesora Peinera z obce vykázali. Nic horšího se mu nestalo, dožil se ve svém sídle v Leichlingen 87 let a zemřel v roce 1984. O zakázky neměl ani po válce nouzi – obraz Čtyři jezdci Apokalypsy si od něj například nechal namalovat habešský císař Haile Selassie.

Jeho obrazy a monumentální tapiserie s výjimkami speciálních výstavních kontextů ve veřejných galeriích v Německu neuvidíme, ale v aukcích se jich nabízí spousta a za vysoké ceny. V leckterém obýváku visí Peiner, ostatně visí i na radnici v Kronenburgu. Jeho obrazy jsou suverénně namalovaná oslava boje a práce, německé země jako úrodného, tvrdou prací obdělávaného lánu, který se čas od času promění v bitevní pole. A nutno říci, že v zobrazení oranice docílil Peiner skutečné dokonalosti.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?