Alena Zemančíková: Broumovské textilní impérium

Podél řeky Stěnavy až do Olivětína je celá ulice lemovaná jejími zaměstnaneckými domy z první republiky, z klášterní terasy je dobře vidět sídliště z 30. let zvané Polákovy domy a i v okolních vsích, třeba v Martínkovicích, jsou vedle okázalých statků skromné dělnické domky.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Fotograf

Továrna Veba byla založena už roku 1856 Benediktem Schrollem, kterého zachytil Alois Jirásek ve svých vzpomínkách takto: „A ten zakladatel Schroll Benedikt byl prostý tkadlec, který zpočátku vozil plátna na trakaři.“ Benediktův syn Josef se stal už velkotovárníkem, získal šlechtický titul a před továrnou v Olivětíně stojí na vysokém sloupu jeho busta. Její kopie byla pořízena a instalována v altánu v broumovském městském parku, který nese jeho jméno. V tradici podnikatelů 19. století i továrník Schroll byl zvelebovatelem města, známým svým dobrým vztahem k zaměstnancům.

Naproti městskému úřadu je na domě poutač a na něm stojí: „Veba obléká Afriku“. Obléká ji speciální technikou tkaným brokátem s originálními vzory, a jde o Afriku západní, frankofonní. V některé zemi (jako například v Mali) propukne politický převrat a občanská válka, je to zajímavý, i když ne úplně stabilní trh pro výrobky s vloženou tradiční dovedností a vysokou přidanou hodnotou. Textilní továrna, která přežila vpád levného textilu na globální trhy, je pro město terno, vysoká deviza a důležitý zaměstnavatel. Práce u stavů ovšem vyžaduje speciální kvalifikaci, kterou si musí Veba zajišťovat sama.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Obyčejný dům Ve Smečkách

Dělnické domy textilní  impérium sice potvrzují, ale jen historicky. Domy už nepatří továrně a až na malé výjimky ani městu a jejich soukromí majitelé s nimi často hospodaří tak, že v nich vznikly vyloučené lokality. Bydlí v nich lidé, kteří nejsou ani kvalifikovanými pracovníky pro Vebu, ani se nehodí k turistickému a kulturnímu ruchu. Odvrácená strana života v Broumově pro sebe hledá řešení.

Průmyslové a sociální dějiny se s dějinami kláštera od 19. století příliš neprotínaly. Jeden moment jsem ale objevila. Klášter od roku 1950 sloužil jako internační tábor nejprve pro řeholníky a pak pro řádové sestry. Když v 50. letech skoro čtvrtina dosídleného obyvatelstva z Broumova zase odešla za lépe placenou a společensky preferovanou prací v těžkém průmyslu, nastal v textilní továrně nedostatek pracovních sil. Do výroby bylo tehdy zapojeno 50 řeholních sester, a to nejen u strojů, ale i v účtárně a administrativě. Pracovaly ve vězeňském režimu.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Obrazy zášti

Sestry, které v Broumově  zemřely, leží na hřbitově u cenného dřevěného kostela. Jsou pohřbeny ve starých německých hrobech, často je jich v jednom hrobě uloženo několik, šedé sestry, sestry dominikánky, na desce jen řeholní jméno a příjmení a letopočty od roku 1952 až do 80. let. Jejich hroby působí – ani nevím, jak to říct – snad povzbudivě v tom smyslu, že na poslední cestu nepotřebujeme žádnou dekoraci. Hřbitov je na kopci, kde v předjaří vane ledový vítr, před nímž se člověk mezi hroby neschová. A tak ho napadne, že tehdy, v 50. letech, se možná v dílně u žakárských stavů nebo v kanceláři továrny sestry alespoň ohřály, než je po šichtě do studených cel kláštera odvezli vězeňským náklaďákem.