Alena Zemančíková: Fotograf
Prahou kráčí golem. Černá postava, široká ramena, mezi nimiž se zvedá jen nepatrná vyboulenina, žádný krk ani žádná hlava. Kráčí dlouhými kroky po červeném koberci s nápisem Restaurace, jméno restaurace nepřečtu, protože ho Golemovy nohy překrývají. V levé ruce drží nějaké lejstro.
Dál ve směru Golemovy chůze se mokře leskne kamenná dlažba, ulice se ohýbá do oblouku, v dálce parkuje bílá dodávka, jinak žádná auta: není to divné? Výjev ze Starého města pražského, dopolední světlo zimního dne.
Čtěte také
Dneska fotí každý a z průměrně chytrého mobilu jsou dokonce docela dobré snímky. Ale to ještě nic neznamená. Dobrý fotograf vidí, co ostatním uniká. Můj kamarád fotograf říká, že si nic nepamatuje, a když mu připomínám, kde jsme kdy spolu byli a co se tam přihodilo, namítá, že to tak, jak já to vyprávím, vůbec v hlavě uloženo nemá. „Ale přece nemáš v hlavě prázdno,“ namítám, a on na to, že si pamatuje jen okamžiky. Ale z té události, kterou mu vyprávím, protože pro nás měla význam, najde ve svém archivu fotku.
Například tu, kterou udělal na vandru na Chebsku. Tehdy vytáhl celou společnost časně ráno do mělké rokle, pozůstalé po těžbě písku. Vůbec se nám nechtělo, sotva jsme si u ohně usušili mokré boty z předchozího deštivého dne, a znovu jsme měli jít mokrou trávou směrem ke kopcům na horizontu kvůli nějaké fotce? Během pěti minut jsme měli boty stejně mokré jako večer předtím, táhli jsme se roklí a tiše nadávali.
Čtěte také
Fotograf vyběhl dopředu, všelijak se na nás šklebil a různě nás šikoval, my jsme mu o tu jeho kompozici vůbec nestáli, posílali jsme ho do háje, ale on se radoval, že to bude jako obraz od Kosárka. S těma mokrýma nohama nám celý Kosárek mohl být ukradený a měli jsme opravdu zlost; kdyby se z té situace dalo uniknout, vypověděli bychom poslušnost.
Po několika letech se v Jízdárně Pražského hradu konala výstava nazvaná Česká krajina. Tam jsem uviděla ten obraz: Adolf Kosárek, Krajina s lovci. Velký formát a na něm roklina jako ta, kterou jsme tehdy táhli za časného rána. Stejné světlo, stejná roční i denní doba, stejné kopce na horizontu.
Čtěte také
Můj kamarád fotograf vidí v realitě obrazy. Když jsme se o tom spolu bavili, řekl, že ani pořádně v tu chvíli neví, kdy něco fotografuje, jaký to má smysl. Až když se s odstupem podívá (to ovšem není případ aranžovaného Kosárkova obrazu) – dříve při procesu vyvolávání, dnes při převodu do počítače. Ale někde v hlavě ten výsledný obraz mít musí, jak by ho jinak viděl na jiném místě, v jiné situaci a době?
Toho golema jsme na Starém městě pražském potkali spolu. Já ovšem vidím na prázdné pražské ulici chlapa v černé bundě, jak se s nachýlenou hlavou a vyhrnutou kapucou od bundy prodírá proti větru. Vychází z restaurace, v této době žalostně prázdné, v ruce potvrzenou fakturu na něco, co jim zřejmě přivezl tou bílou dodávkou na konci ulice, kam míří jeho kroky.
Čtěte také
Na chvíli mě to zaujme, protože je vlastně neobvyklé potkat na ulici Starého města v Praze osamělou postavu, řeknu si, že lidi asi nejsou venku, protože fičí tak silný vítr. V té situaci domýšlím i to, co vidět není, tedy hlavu toho muže v přiléhavé čepici a jeho obličej. Teprve když kamarád fotograf stáhne fotku do počítače a pošle mi ji, uvidím golema. Ani on nefotil golema, jen takovou temnou postavu bez hlavy na prázdné ulici. Až když mu napíšu, co vidím na jeho fotce, spatří golema taky.
Že má ta fotka, pořízená jen tak z ruky, skvělou kompozici, je samozřejmost profesionality přítele fotografa, který vidí obrazy, zatímco já přemýšlím o významech. Můj text, protože texty jsou zase moje profese, by měl mít také tak dokonalou kompozici. Tím si však nejsem jistá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.