Alena Zemančíková: Moře
Před několika lety, při mé návštěvě Spojených států amerických, mě vzal můj strýc Jim na výlet k jezeru Michigan, které je tak obrovské, že se na něm projevuje i příliv a odliv. Jeho břehy – tedy kromě těch, které jsou přímo ve městě, jako například v Chicagu – jsou lemovány písečnými dunami, podobně, jako třeba břehy Baltu.
Jezero Michigan je také velice studené, tak, že zpočátku má člověk pocit, že v něm nevydrží, ale teprve, když se zahřeje usilovným plaváním proti vlnám, ocení jeho křišťálovou vodu. Která – a u toho podobnost s mořem končí – není slaná.
Čtěte také
Plavala jsem o sto šest a Jim seděl na břehu. Myslela jsem, že proto, že je už starý a nechce prochladnout, ale on mi pak řekl, když jsem konečně celá modrá vylezla, že plavat neumí. Nebraskou, kde vyrůstal, protéká řeka Platte, asi půl kilometru široká, ale jen půl metru hluboká. V takové vodě se dítě plavat nenaučí. Zeptala jsem se Jima, kdy poprvé uviděl moře. Odpověděl, že z letadla, když jako civilní zaměstnanec US Army letěl do Německa na konci války.
No prosím, a my pořád pláčeme nad tím, že nemáme moře.
Když jsem před lety poprvé cestovala levně autobusem do Anglie, moře jsem ani nezahlédla. Autobus najede v Calais do tunelu a vyjede z něj ve Folkstonu, aniž by člověk spatřil kanál La Manche. Ale člověk přece necestuje na Britské ostrovy, aby nakonec moře ani nezahlédl. Můj hostitel, obyvatel Kentu, hrabství položeného jižně od Londýna, mi řekl: když chceš vidět moře, musíš číst noviny.
Čtěte také
Co to je za divný anglický humor? – pomyslela jsem si. Ale nebyl to humor. Když člověk v Kentu chce moře vidět, vlézt do něj a koupat se v něm, musí sledovat příliv a odliv. Za odlivu moře úplně zmizí, na jeho místě zůstane jen šedá plocha, po níž přičinlivě běhají ptáci se špičatými zobáky a vyzobávají červy a všelijaké drobné mořské tvorstvo.
Pobřeží Kentu – tedy kromě těch slavných křídových útesů – není vůbec tak romantické, jak jsem si představovala. Je to mokřadní krajina, protkaná tisícem ramen krátkých řek, které do moře ústí. Mezi nimi se pasou ovce a hnízdí labutě a jiní ptáci, a dokonce z jednoho toho ramena na nás vystrčil hlavu tuleň. Jednou jsem viděla, jak po té šedivé rovině, z níž odlivem zmizela voda, chodí šedě oblečení lidé v holínkách a do kovových věder sbírají červy. Byla hnusná zima, vítr fičel a mně těch lidí bylo hrozně líto, ale můj anglický společník říkal, že to je úplně normální činnost. Řekla jsem anglickému příteli, že jejich pobřeží je nevábné, a on mi odpověděl, že to je otázka vztahu.
Čtěte také
Ale proč zrovna teď a tady mluvím o moři a říkám věci, které jistě zcestovalejší a zkušenější posluchači znají? Protože na ně myslím od té chvíle, kdy jsem v Janáčkově divadle v Brně viděla operu Benjamina Brittena Peter Grimes. Její titulní postava, rybář Peter Grimes, je dost problematický hrdina, takový osamělec a docela kruťas, který si na výpomoc bere učedníka. Učedník je ještě dítě, dvanáctiletý kluk jak z Dickensova románu. Peter Grimes má svou rybářskou boudu na vysokém útesu, ze kterého spouští chlapce na břeh na laně, neudrží ho a kluk spadne… a to je konec nejen jeho, ale i Grimesův. Stane se to za silného větru, který rozráží a rozbíjí lidem okna, ale také přibližuje hejna ryb blízko břehu: když se podaří je vylovit, vydělá rybář slušné peníze. Je to tvrdá živnost.
Operu psal Benjamin Britten na lodi při riskantní plavbě z Ameriky Atlantikem plným německých ponorek zpátky do Anglie v roce 1942, jen pár let předtím, než můj strýc Jim letěl americkým vojenským letadlem na evropský kontinent. Možná proto jsem si v hledišti divadla na Jima vzpomněla. A taky na to, kdy jsem moře poprvé uviděla já. Bylo to v červnu roku 1968, letěly jsme s maminkou letadlem Iljušin do gruzínského přímořského letoviska Gagra. V srpnu přiletěla do Československa sovětská letadla a přijely tanky. Dalších třicet let jsme napřed neměli pasy, pak peníze, pak čas a teprve potom jsme konečně mohli využít svobody cestovat a uvidět moře. Mezitím se rozpadl Sovětský svaz a letovisko Gagra, ležící v autonomní Abcházii, bylo zpustošeno válkou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
