Alena Zemančíková: Ti, kteří zůstávají

6. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Západočeské divadlo Cheb

Jedu z Prahy na oslavu 60. výročí založení profesionálního českého divadla v Chebu a myslím na  dojem, jaký ve mně zanechalo město, když jsem se tam byla v roce 1987 představit. Ten dojem nebyl vůbec provinční. Bydleli jsme tehdy v Plzni na sídlišti a mně se zdálo, že s námi nikdo byt v Plzni za Cheb nevymění, protože kdo by chtěl bydlet v tak nezajímavém  městě, jako je Plzeň, místo v krásném, tajemném  historickém Chebu?

Podobně mě okouzlilo i divadlo, inscenace na dosavadním repertoáru se mi líbily a herci mě nadchli. Čekala jsem na tom tehdejším konci světa něco provinčního – a bylo to naopak.

Čtěte také

Druhý rok  po mém nástupu přišel listopad 1989, divadlo se stalo  centrem Občanského fóra a hlavní spojkou mezi Prahou a Chebem v tom čase, kdy i fax byl technická vymoženost, jakou divadlo nemělo. Už předtím jsme ale byli těsně spojení s dalšími kulturními institucemi ve městě – s galerií výtvarného umění i s tou fotografickou, s muzeem, archivem, knihovnou, filmovým klubem, kulturymilovné jádro třicetitisícového města bylo semknuté a tak nám ani nepřišlo, že je nás vlastně jen tak málo, že se všichni známe a všude spolu potkáváme.

Když odezněla stávka, přišla krize. Publikum se do divadla nevrátilo, zdůvodňovalo se to všelijak: velkým divadlem politiky, s níž nemůže divadelní jeviště soupeřit, podnikatelskou zátěží a obecně jinými starostmi obyvatel v náhle nastalém svobodném čase, zazníval i názor, že lidé, když zjistili, že nová doba přinesla mnoho obtíží, připsali za ně vinu divadlu, které bylo ve středu revoluce.

Čtěte také

přijde zřizovatele docela draho,  a tak se brzy na chebské radnici začalo ozývat, jestli ta částka za divadlo není vlastně moc vysoká. A současně s tím, zda by nebylo levnější divadelní soubor  rozpustit a v budově provozovat různé dovezené produkce. Třeba by ani nemusely být vždycky divadelní. Že ti naši herci stejně nejsou nic moc, protože kdyby byli, už by dávno v Chebu nebyli, že repertoár je nanicovatý  a celé je to vůbec takové nějaké ubohé.

Po mnoha letech vidím, jak se  situace v polovině šedesátiletého období, které jedu oslavit, změnila úplně radikálně, jak  ve chvíli, kdy odpadl dozor vládnoucí komunistické strany,  začalo záležet na tom, zda si kultura v provinčním městě získá na svou stranu jeho obyvatele. A ukázalo se, že to vůbec není snadné. Dnes vím, co pomáhá: silný hlas solidarity. Ten ale v době, kdy jsme se všichni stali klienty s vlastním nezpochybnitelným nárokem na perfektní služby, zazníval jen slabě a nevýznamně. Dokonce se, když začalo jít o přízeň radnice, rozpadla i soudržnost dříve tak semknutých kulturních institucí. Západočeské divadlo v Chebu přežilo 90. léta 20. století jako zázrakem – zde musím připomenout, že sousední Městské divadlo v  Karlových Varech tenkrát nepřežilo.

Čtěte také

60. výročí chebského divadla se láme vejpůl  v roce 1991 – a opravdu, jsou to dvě dost odlišná období jeho dějin. Ale ne absolutně.  Po svém založení roku 1961 mělo pomoci budovat kulturu  kraje, který se sousednímu západu pevně uzavřel. Divadlo na to šlo jediným správným způsobem – svým uměním hranici otevíralo, poskytovalo kulturní sounáležitost se světem za železnou oponou. Svůj zakladatelský úkol obcházelo. A v těch druhých třiceti letech? Vlastně je to podobné. Když se začalo o kultuře mluvit jako o službě na objednávku, divadlo nevyhovělo. A publikum se do hlediště postupně vrátilo. Protože je sice příjemné slyšet z jeviště to, co slyšet chceme, ale zajímavější je slyšet, co by nás samotné nenapadlo.

Je těžké milovat život v provincii a nepodlehnout přitom malým poměrům, ubránit se pocitům odstrčenosti a zneuznání. Pravá láska je přísná a náročná a nedá se měřit ziskem ani leskem. Na oslavu 60 let českého profesionálního divadla v Chebu přijede řada nás, kteří jsme kdysi v Chebu začínali a časem odešli. Publikum uvidí mediálně známé tváře, ocení talenty, které to někam dotáhly. To je viditelný efekt. Skrytá hodnota pak spočívá v těch, kteří zůstali, kteří našli v tom městě, stojícím současně na konci i na začátku, svůj domov.  V těch prvních třiceti letech historie chebského divadla v něm mnohé umělecké kariéry vinou režimní perzekuce měly skončit. Správně ale mají umělecké kariéry v provincii začínat, a to by se bez podpory těch, kteří zůstávají, nepodařilo.

Spustit audio