Alena Zemančíková: Vlaková příhoda

Žádné viditelné postižení nemám, pochopila jsem, že sází na můj věk, a přenechala mu své místo s aktuální rezervací. Kluk se usadil na mém rezervovaném místě a hned rozložil počítač a začal něco psát, napadlo mě, že jestli studuje na nějaké vysoké škole management, teď právě svou schopnost osvědčil.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Po staré silnici

Dnes jsem to ovšem já, kdo je bez místenky, sedám si na „čtyřku“ s označením aktuální rezervace a doufám, že mě z ní nikdo nezvedne. Proti mně sedí paní s místenkou, vyměníme si slova údivu nad tím, jak je ten dopolední vlak do Prahy už plný, slyším, že paní má východní přízvuk, nejspíš je Ukrajinka. Ale česky mluví dobře, s bohatou slovní zásobou, pokud to při tak krátké konverzaci dokážu posoudit.

V Plané přistoupí štíhlá dáma s havraními vlasy v červených kalhotách. Má místenku, tváří se nasupeně a hned mě zvedá. Ptám se, jestli cestuje sama, protože chci vědět, mám-li se jít dál po vlaku poohlédnout po jiném volném sedadle, či zda stačí, abych přesedla na místo vedle. Dáma nemá ani nejmenší smysl pro spolupráci, jen trvá na svém místě u okna. Odpustím si tedy vysvětlování a poposednu vedle.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Javor a jiné stromy

Dáma se uvelebí s nohou přes nohu, ale už za chvíli se ohradí proti spolucestující s přízvukem, aby jí svou botou nešpinila nohavici. Paní se omluví a sedne si jinak. Někde u Stříbra dáma ostře zopakuje, že jí protisedící žena svojí botou stále špiní nohavici jejích červených kalhot. Upřímně řečeno: nešpiní, a za druhé, kdyby černovlasá dáma v rudých kalhotách netrvala na místě u okna, měla by mnohem víc místa na nohy a lépe by se s protisedící porovnala. Stejně se z okna nedívá, ale což, na své místo má právo.

Paní s přízvukem se poprvé omluvila, podruhé řekla, že to nedělá schválně a že si dokonce myslí, že té dámě její kalhoty nijak nešpiní. Mezitím přijel vozík s občerstvením a paní s přízvukem si něco objednávala, takže bylo možno lépe si povšimnout jejího akcentu. Jen vozík odjel, něco se stalo: dáma v červených kalhotách se sehnula, vzala do ruky nohu paní s přízvukem a násilím ji přendala tak, aby se nedotýkala její nohavice. Paní s přízvukem se při tom polila kafem.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Pomerančová romance

Vložila jsem se do konfliktu poznámkou, že tohle snad není třeba. To ovšem černovlasou dámu rozzuřilo a odpověděla rozčilenou tirádou: „Roztahuje se to tady, místenku to nemá a ještě je to drzé.“ „To“, co nemá místenku, jsem já, ohradím se tedy, jaké že jsem „to“ a řeknu, ať se dáma nepovyšuje. Paní s přízvukem k tomu něco dodá o špatné náladě, za kterou nikdo z nás nemůže. Dáma v červených kalhotách se podívá zle a řekne: „Já jsem tu doma!“

Který že máme rok? V tomhle vlaku Praha – Cheb a zpět jsem v celkovém součtu strávila tolik hodin, že z nás tří nejvíc doma jsem tu asi já. V tomhle rychlíku, kdysi vyjíždějícím z Paříže, člověk mohl potkat Francouze v modrých svetrech, kouřící gauloisky; jeden z nich, když šťastně převezl přes hranice Tigridovo Svědectví, nechal je ležet v kupé na stolečku. To ještě byla kuřácká kupé.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Chléb

Přece jen řeknu, že ve vlaku žádné domovské právo neplatí. Atmosféra na našem čtyřsedadle je nepřátelská, spolucestující se ohlížejí. Atmosféra našich čtyř sedadel je ostře nabitá. Je dokonce nabitá tak ostře, že si na čtvrté volné místo nikdo nesedne, ačkoliv někteří lidé i stojí.

V Berouně se ozve, že Západní expres zastavil z důvodu poruchy na trati, ať nevystupujeme. Ještě tohle! A za dvacet minut nový pokyn, abychom, prosím, všichni přestoupili na přijíždějící další rychlík od Plzně, protože náš vlak dál nepojede. Nastoupíme do narvaného spoje od Klatov, kde není ani jedno volné místo, a v uličce, s místenkou jako bez, si postojíme až do Prahy. Já, Ukrajinka i ta černohlavá žena. Ve zmatku na nástupišti jsme se promíchali a už jsem žádnou z nich nespatřila.