Alena Zemančíková: Po staré silnici
Jeli jsme autem z Prahy do Řezna přes hraniční přechod Rozvadov a já jsem přátelům vyprávěla, jak jsme s bratrem jako děti cestovali za babičkou z Tachova do Plzně. Dostali jsme doma na vlak, ale jeli jsme stopem. Z Tachova jsme se napřed potřebovali dostat do Boru, někdy jsme to absolvovali bizarními způsoby.
Jednou jsem odjela se známým klukem na motorce a bratr mě dojel ve vojenském obrněném autě. To přece není možné, aby armáda brala do svých obrněných vozů stopaře? – namítají přátelé. Taky se tomu divím, ale byli jsme ještě děti.
Čtěte také
Ti vojáci měli kasárna mezi Borem a Přimdou, tam, kde je dnes gigantické překladiště nákladů a nejrůznější trestné činnosti. Bratra svezli v obrněnci asi jako pionýra, které byli zvyklí vozit při všelijakých školních exkurzích do kasáren. Byla 70. léta, za hranicemi imperialisté, podél silnice agitační tabule sdělující, že jsme pevná hráz socialismu a míru, ale vétřieskami jsme jezdili běžně.
Proč jedete z Tachova přes Bor, vždyť je to z ruky? – ptá se ten, který řídí. No proč, protože tohle městečko leží na silnici k hraničnímu přechodu a my doufáme, že stopneme nějakého „zápaďáka“ v mercedesu. A skutečně – skoro vždycky jsme takového zápaďáka stopli. Někdy nás vzal na limonádu do hospody U Kadrnožky, která stála na křižovatce v lese a byla vyhlášená českou kuchyní. Pro koho vařili, když hospoda stála v lese? – ptají se přátelé. Byla to loupežnická hospoda, odpovídám. O čemž svědčí i fakt, že U Kadrnožky nakonec došlo k velikému mordu a hospoda byla posléze vypálena, už tam není nic, a kdo to neví, ani nepozná, že tam taková hospoda stála.
Čtěte také
Opravdu? A to jste se nebáli? – žasnou přátelé a myslí jistě, zda se o nás nebáli rodiče. Jenže ti o tom jednak nevěděli, a za druhé, nebyla to loupežnická hospoda, to jsme si jen tak vymýšleli. A ta vražda? – ptají se cestující. Ano, ta se stala, spáchal ji pomatený voják.
Vyprávím, že Zápaďák, který nás z Boru svezl, nám koupil coca-colu, ale přátelé namítají, že v roce 1970 coca-colu U Kadrnožky asi nevedli. Tak nám ji nabídl v autě, protože kde by se jinak v té vzpomínce vzala? – říkám. Začínala jsem se učit anglicky, vyměnili jsme vždycky si s řidičem pár vět o tom, jak jedeme k babičce, a už jsme byli v Plzni. A zpátky, jak jste jeli zpátky? – ptají se přátelé, když míjíme Plzeň, aniž bychom ji z dálnice vůbec zahlédli. Zpátky jsme přes Bor nejezdili, na kraji velkého města vypadaly dvě odrostlé děti jako že jedou do nejbližší vsi a ujel jim autobus: proto jsme se taky zpátky soukali po deseti kilometrech. Kolikrát na traktoru.
Čtěte také
Proč jste to dělali, vždyť jste museli vystát na silnici celé hodiny? – diví se přátelé a já říkám: taky že ano, ale tehdy, v těch časech za železnou oponou, bylo času dost a nás zajímaly dálky, v jakékoli podobě. Třeba vypadaly jako cedule u silnice, na které byly směrovky do Prahy a do Norimberka – a do Norimberka to bylo blíž. Znala jsem zpaměti tu silnici, při které dnes stojí cedule s nápisem Via Carolina, připomínající, že to je stará císařská trasa nejen do Norimberka, ale dál, do Kolína nad Rýnem, do Cách, do Paříže. Od Boru k Rozvadovu se zvedá, přejíždí Český les a míjí horu Přimda se strážním hradem z 12. století. Po téhle hraně vede evropské rozvodí, potoky, které stékají z Přimdy na západ, míří už do Dunaje, čte přítel z mobilu a já dodávám, že i to představovalo dálky.
Dokud se neotevřela hranice, dalo se po téhle císařské historické silnici jet na kole, provoz na ní byl minimální. Dálnice (jediná, která byla postavená rychle) nabrala směr přímo a v těchto poměrně divokých končinách, zarostlých lesem, si její trasa zachovala tajemný ráz. Kdybychom se podívali z hradu Přimdy, uvidíme dálnici jako řeku, po níž se z východu na západ a obráceně valí civilizace.
Ten, který se dívá do mobilu, za chvíli řekne: Zítra tudy pojede konvoj vozidel NATO, směřujících na vojenské cvičení do Maďarska.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor
Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...
