Alena Zemančíková: Po staré silnici

Jednou jsem odjela se známým klukem na motorce a bratr mě dojel ve vojenském obrněném autě. To přece není možné, aby armáda brala do svých obrněných vozů stopaře? – namítají přátelé. Taky se tomu divím, ale byli jsme ještě děti.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Javor a jiné stromy

Ti vojáci měli kasárna mezi Borem a Přimdou, tam, kde je dnes gigantické překladiště nákladů a nejrůznější trestné činnosti. Bratra svezli v obrněnci asi jako pionýra, které byli zvyklí vozit při všelijakých školních exkurzích do kasáren. Byla 70. léta, za hranicemi imperialisté, podél silnice agitační tabule sdělující, že jsme pevná hráz socialismu a míru, ale vétřieskami jsme jezdili běžně.

Proč jedete z Tachova  přes Bor, vždyť je to z ruky? – ptá se ten, který řídí. No proč, protože tohle městečko leží na silnici k hraničnímu přechodu a my doufáme, že stopneme nějakého „zápaďáka“ v mercedesu. A skutečně – skoro vždycky jsme takového zápaďáka stopli. Někdy nás vzal na limonádu do hospody U Kadrnožky, která stála na křižovatce v lese a byla vyhlášená českou kuchyní. Pro koho vařili, když hospoda stála v lese? – ptají se přátelé. Byla to loupežnická hospoda, odpovídám.  O čemž svědčí i fakt, že U Kadrnožky nakonec došlo k velikému mordu a hospoda byla posléze vypálena, už tam není nic, a kdo to neví, ani nepozná, že tam taková hospoda stála.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Pomerančová romance

Opravdu? A to jste se nebáli? – žasnou přátelé a myslí jistě, zda se o nás nebáli rodiče. Jenže ti o tom jednak nevěděli, a za druhé, nebyla to loupežnická hospoda, to jsme si jen tak vymýšleli. A ta vražda? – ptají se cestující. Ano, ta se stala, spáchal ji pomatený voják.

Vyprávím, že Zápaďák, který nás z Boru svezl, nám koupil coca-colu, ale přátelé namítají, že v roce 1970 coca-colu U Kadrnožky asi nevedli. Tak nám ji nabídl v autě, protože kde by se jinak v té vzpomínce vzala? – říkám. Začínala jsem se učit anglicky, vyměnili jsme vždycky si s řidičem pár vět o tom, jak jedeme k babičce, a už jsme byli v Plzni. A zpátky, jak jste jeli zpátky? – ptají se přátelé, když míjíme Plzeň, aniž bychom ji z dálnice vůbec zahlédli. Zpátky jsme přes Bor nejezdili, na kraji velkého města vypadaly dvě odrostlé děti jako že jedou do nejbližší vsi a ujel jim autobus: proto jsme se taky zpátky soukali po deseti kilometrech. Kolikrát na traktoru.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Chléb

Proč jste to dělali, vždyť jste museli vystát na silnici celé hodiny? – diví se přátelé a já říkám: taky že ano, ale tehdy, v těch časech za železnou oponou, bylo času dost a nás zajímaly dálky, v jakékoli podobě. Třeba vypadaly jako cedule u silnice, na které byly směrovky do Prahy a do Norimberka – a do Norimberka to bylo blíž. Znala jsem zpaměti tu silnici, při které dnes stojí cedule s nápisem Via Carolina, připomínající, že to je stará císařská trasa nejen do Norimberka, ale dál, do Kolína nad Rýnem, do Cách, do Paříže. Od Boru k Rozvadovu se zvedá, přejíždí Český les a míjí horu Přimda se strážním hradem z 12. století. Po téhle hraně vede evropské rozvodí, potoky, které stékají z Přimdy na západ, míří už do Dunaje, čte přítel z mobilu a já dodávám, že i to představovalo dálky.

Dokud se neotevřela hranice, dalo se po téhle císařské historické silnici jet na kole, provoz na ní byl minimální. Dálnice (jediná, která byla postavená rychle) nabrala směr přímo a v těchto poměrně divokých končinách, zarostlých lesem, si její trasa zachovala tajemný ráz. Kdybychom se podívali z hradu Přimdy, uvidíme dálnici jako řeku, po níž se z východu na západ a obráceně valí civilizace.

Ten, který se dívá do mobilu, za chvíli řekne: Zítra tudy pojede konvoj vozidel NATO, směřujících na vojenské cvičení do Maďarska.