Alena Zemančíková: Červený Dvůr

8. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Psychiatrická léčebna Červený Dvůr na Českokrumlovsku pořádá pravidelně srazy bývalých klientů, kteří se tu léčili ze závislosti

Podle toho, jaký nastal v určité historické epoše vědeckotechnický pokrok, co vyjadřuje její politika a filozofie, podle toho se v literatuře a v divadle  mění  pozadí konkrétních dějů. Tak máme v některých dílech svět jako bojiště a v jiných jako vesnici, v jednom období převládá obraz světa jako města a v jiném jako stroje, známe svět jako úřad, dům, bordel, divadlo, kasárna  i jako obchodní dům nebo blázinec. Příklady si laskavý posluchač dosadí sám, je to zábavná hra.

Kdysi jsem se ocitla v krátké rodinné terapii v léčebně Červený Dvůr. Léčí se tam závislosti. Za týden jsem zažila něco, co mi od té doby nejde z hlavy.

Čtěte také

Závislost na drogách, možná už dobrodružství s nimi, je důsledkem nějakého velkého osobního neštěstí, velkého hladu nebo tlaku, které člověku  udělají v hlavě zmatek (připomínám, že v léčebně jsou jen lidé, kteří se léčit chtějí), který se bláhově pokouší drogou urovnat. Nezúčastněný člověk to na těch pacientech vidí – a oni sami na sobě ne.

Vzpomínám si na pacientku, mladou matku, zaměstnanou ve studiu animovaného filmu. Z detailního, stereotypně vykonávaného úkonu se zbláznila, propadla heroinu tak, že přišla o dítě. A pak tam byl kluk, vysokoškolák, kterého opustila matka, když emigrovala do Vídně. Stalo se to už dávno, zdálo se, že to s otcem zvládli, a pak náhle syn nechal studií a založil si výnosné podnikání, přičemž spadl do drog. Na žádném z terapeutických sezení nemluvil skoro o ničem jiném než o tom, jak mámě předvede, kam se vypracoval, a myslel samozřejmě své podnikání, nikoli svou závislost. Byla tam krásná a pěstěná žena s alkoholickou recidivou, také mluvila často o své matce a podle její řeči bylo jasné, že matka s ní celý život soupeří v kráse, matka musí být vždy krásnější a žena to také klidně slovy uznávala. Jen musela pít. Ach, ty matky.

Čtěte také

A ještě si vzpomínám na zdravotní sestru, která ze samé obětavosti a perfekcionismu tak dlouho kombinovala léky s alkoholem, až se jí zhroutil svět na hromadu nemocničního prádla. A vedle můj muž, který vždy stojí stranou, a dcera, která vlítla do pervitinu, a naše druhá dcera, která musí všechno zachraňovat, a já s mým nekonečným pocitem, že za všechno, co se u nás doma stane zlého, můžu já: na čem my jsme závislí?

Bylo léto, radostně jsem se účastnila pracovní terapie v parku, bavilo mě shrabovat pokosenou trávu a sušit seno, zatímco většina léčených klientů se vlekla jako mátohy a neustále kouřila pod stromem.

Čtěte také

Onehdy jsem se v Červeném Dvoře ocitla znovu, už nikoli v terapii, ale na výletě. Znovu jsem se prošla po krásném anglickém parku, který přechází do krajiny pod horou Kletí, a vzpomněla si, jak jsme kdysi seděli v terapeutickém kruhu na trávě před průčelím a v salónu vymalovaném motivy stromů a vlaštovek nám k tomu hrál na klavír jeden věhlasný jazzový pianista, který už nemusel na terapii, protože umíral. Zvenku to mohlo vypadat  jako idyla, ale byla to trýzeň.

Na tom výletě mě napadlo, že náš současný  svět můžeme klidně vidět jako zařízení plné závislých. Zmatek ve svých hlavách nedokážou ani rozetnout bojem, ani zúřadovat, zmechanizovat, ani měkce ukonejšit, zašminkovat, ani vyúčtovat, ani se z něj vyplatit. No představme si to – jsme na zámku, z okna se line hudba, kolem nás park a nad námi hora, na ní dokonce rozhledna, vypadáme docela normálně, ležíce pod stromy se svými hráběmi a kosami jako rolníci, debatujíce v kruhu jako filozofové, stolujíce v jídelně jako hosté, spíce v pokojích jako obyvatelé, při jednání samosprávného výboru pacientů jsme jako politikové.

Čtěte také

Nikdo by nepoznal, že v závislosti na mládí marníme život pitím, že v závislosti na pořádku kombinujeme prášky s vodkou, že závislost na pochvale nás žene k pervitinu a závislost na úspěchu nás staví před hrací automaty. A co teprve závislost na mobilu a na facebooku, na internetovém pornu a rychlé jízdě, na sladkostech a nakupování, na módě a kosmetice, na práci…na lásce?

Když jsme tenkrát z té rodinné terapie odcházeli, byla jsem úplně na dně, zdálo se mi, že za všechno můžu a všem jen překážím v jejich štěstí. Při propuštění jsem lékařce řekla, že mi praská hlava a že se asi zblázním. A ona se zasmála a řekla: „Vy? Dlouho jsem neviděla tak duševně zdravého člověka, jako jste vy.“

A to je věta, kterou od té doby nosím u sebe jako záchrannou vestu. Jen jestli na ní nejsem závislá…?

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.