Alena Zemančíková: Obyčejný dům Ve Smečkách

Barevná světla v oknech domů a blikající neony se srdíčky a ženskými siluetami ovšem napovídají, za jakým účelem je sem člověk zván.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Obrazy zášti

A taky v kavárně, kam jsem si na chvíli sedla, když už jsem se vypravila na tuhle adresu, probíhalo cosi jako výběrové řízení dívek pro sexuální služby, promenádovaly se jedna po druhé v nejfantastičtějším oblečení a poznámky si zapisovala starší dáma v oděvu s leopardím vzorem a mladší muž ve velice špičatých botách. Bavilo by mě to pozorovat, kdyby ty holky nebyly tak mladé a tak zjevně neorientované v ničem, do čeho se právě chtějí pouštět.

Dům, kde sídlí divadlo Činoherní klub, je funkcionalistická stavba. Navrhla ji zadarmo pro Ženský klub český první československá architektka Milada Petříková Pavlíková. Členky klubu, aby mohly financovat stavbu, založily družstvo a na stavbu se dílem složily, dílem si vzaly úvěr od Úrazové pojišťovny. Dům byl slavnostně otevřen v roce 1932, byly v něm spolkové místnosti, přednáškový sál a ubytovací pokoje.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Komu panna náleží?

Interiér skromný, ale funkcionalisticky elegantní, ubytování nebylo žádný luxus, jedna koupelna na celou chodbu a společná kuchyně. Brzy po otevření posloužil dům jako azyl – napřed pro antifašistky, prchající před Hitlerem z Německa, pak i pro Češky utíkající ze Sudet. Muži v domě ubytováváni nebyli.

Je symptomatické, že nacisté vůdčí osobnosti českého ženského hnutí pronásledovali (Františka Plamínková popravena v Kobylisích, Jožka Jabůrková a Milena Jesenská zemřely v Ravensbrücku, Milada Horáková, zatčená za činnost v Ženské národní radě, byla vězněna v několika lágrech v Čechách i v Německu). Poválečný stalinistický režim ženské aktivistky rovněž nesnášel. Prakticky ve stejnou dobu, kdy byl veden proces s Miladou Horákovou a konala se její poprava, byl oficiálně rozpuštěn Ženský klub český pod taktovkou komunistické poslankyně Anežky Hodinové – Spurné. Dům ve Smečkách byl státem zabaven a nadále sloužil – alespoň že tak – jako ženská ubytovna. Počátkem 60. let našel v někdejším přednáškovém sále přístřeší Činoherní klub.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Moře

V roce 1990 byl Ženský klub český obnoven a požádal o navrácení domu Ve Smečkách v restituci. Výslovně bylo zmíněno zachování Činoherního klubu. Pro ženské spolky byl ten dům něčím jako Národním divadlem, na jeho stavbu se složily, mnoho práce bylo vykonáno zadarmo, v historii klubu figurovala i hrdinská jména Františky Plamínkové a Milady Horákové, připomínal v osobě své architektky Milady Petříkové – Pavlíkové počátky ženského vysokoškolského technického vzdělání. Přes to všechno nebyla Ženskému klubu restituce přiznána s tím, že obnovený spolek není právním následníkem zakládajícího družstva. Restituce byla zamítnuta, s definitivní platností.

To představení, které se tehdy, když jsem si Ženský dům Ve Smečkách prohlížela, nehrálo, jsem mezitím už viděla. Jmenuje se Linda Vista a je o krizi stárnoucího muže.