Alena Zemančíková: Obrazy zášti
Nejhroznější středověký antisemitský obraz jsem viděla v Krakově v Muzeu Czartoryských. Svatý biskup na něm leží na rakvi a žid ho šlehá důtkami. V Oblastní galerii v Liberci na výstavě Obrazy zášti vystavili projevy antijudaismu a antisemitismu ve výtvarném umění od středověku do současnosti.
V Litoměřickém graduálu z roku 1517 se židé podobají spíše prasatům než starozákonnímu pokolení, také hlavice sloupů z chrámu v Kolíně nebo fresky z domu U Zvonu židy přirovnáním k prasatům uráží. Jen co se prosadí knihtisk, objevují se protižidovské tisky, na jednom například židovský lichvář nabádá syna, aby křesťany co nejvíc odíral.
Čtěte také
Vážnější je to s rituální vraždou – na jednom obraze z konce 16. století je zobrazeno zamordování křesťanského chlapce opavskými židy, jejich jména jsou na páscích rozmístěných na ploše malby. V 17. století už nastupují křesťanští mučedníci, chlapci, z jejichž zabitých tělíček židé pijí krev. Ano, židé vystrnadění do izolace, zavření v ghettech, o něž se zajímáme, jen když potřebujeme jejich peníze, stávají se nutně tajemnými, nevíme, co vlastně v těch svých zasutých temných synagogách a templech dělají. Konspirace, že tam rituálně vraždí nebo alespoň páchají nějaké nekalé praktiky s hostiemi, je nasnadě.
Na kostelních malbách jsou na výjevech z křížové cesty a Kalvárie židovské tváře karikovány, jako by židy nebyli i apoštolové a další aktéři evangelijního příběhu. Až to osvícený císař Josef II. zakáže, brány ghett se otevřou a židovští bankéři vloží své peníze do průmyslové revoluce.
Čtěte také
Žid je ale škůdcem v každém případě – chudý hadrář táhne své „alte Lumpen – což mohou být staré hadry i stará lotrovství – a ten bohatý zase sedí na pytlích peněz, případně jich má plné břicho jako na slavném obraze Peníze od Františka Kupky. Karlovarská idyla na pohlednici má podobu tří ortodoxních židů, sedících na lázeňské lavičce. Humoristické listy se bez vtipů na židy neobejdou v žádném čísle, židovskou tvář s odulými rty a velkým nosem by klidně mohli kreslíři dělat podle šablony. A tu pak mohli odkázat karikaturistům časopisu Dikobraz, který vydávalo po roce 1945 Rudé právo. Je to stereotypní a hloupé, ale člověka to nepřekvapí.
Překvapil mě však dosti odporný zjev v českém uměleckém prostředí za první republiky, postava malíře Karla Rélinka, žáka Václava Brožíka a opravdu zručného tvůrce žánrových výjevů. V roce 1925 vydal knihu Zrcadlo Židů, kde pečlivě ilustruje zhoubnost vět z Talmudu výtvarně působivým symbolistním stylem. Jeho jemně barevné litografie a lavírky se podobají Maroldovým. Malíř Rélink se dočkal uznání v roce 1939, kdy dokonce uspořádal výstavu Žid, nepřítel lidstva, v roce 1942 ji doplnil o nacistické výjevy a nazval ji Židobolševismus – nepřítel lidstva. Tuhle výstavu zahájil sám Emanuel Moravec. Ano, žid je škůdce z každé strany, jako kapitalista – i jako revoluční komunista.
Čtěte také
Ve filmu Františka Čápa Jan Cimbura je realisticky, s chutí zobrazena scéna pogromu v židovské hospodě, film má premiéru roku 1941, kdy první židovské transporty odjíždějí do Terezína a dál…
Také Slezské písně Petra Bezruče jsou vydatnou antisemitskou inspirací, vychází album Slezské Jařmo, kde už ani nejsou otištěny celé Bezručovy básně, jejich úryvky postačí A. L. Salačovi k tomu, aby vydal své grafiky, z nichž Papírový Mojšl bez toho antisemitského humbuku kolem by byl vlastně docela výstižný obrázek pomateného starce, který z žárlivosti kdysi zabil svou ženu.
Ale i plzeňský Josef Hodek, přítel Josefa Váchala, udělá plakát na antisemitskou knihu, a sám Váchal v roce 1941 vytvoří svou slavnou technikou barevného dřevorytu České exlibris, na němž mocný letící germánský princip s hákovým křížem v pěsti napjaté paže opanovává karikovaného žida i revoluční ženu a umučeného Krista – těžko říct, jak to starý Paseka myslel.
Čtěte také
Poslední kapitolou výstavy v Oblastní galerii Liberec je výběr z internetových stránek nejrůznějších antisemitských serverů a extremistických stran. Na nich je vidět dokonce i karikatura očkovací kampaně, na které očkující lékař má židovské rysy stejně jako rabín z Karlovarské idyly nebo bankéř z Dikobrazu.
V chodbičce, kterou se na výstavu vstupuje, běží ve smyčce zahajovací proslov libereckého rabína. Vlastně to výstavě neprospívá, celou tu problematiku vylučování a vysmívání, připisování světového zla a zkázy lidstva to zužuje na otázku náboženství – a to není celé. To bychom s tím byli moc rychle hotovi.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.