Alena Zemančíková: Kolem Brodu Havlíčkova

26. květen 2022

Jedeme rychlíkem Vysočina. Sedíme u špinavého okna a povídáme si o místech, kudy projíždíme; vedle přes uličku sedící rodina se k našemu hovoru sice nepřipojí, ale nechá se jím inspirovat, dívají se do mobilu a pak slyšíme, jak říkají: cukrovinky Velim, žvýkačky a želé. A my zase Kolín, Kutná Hora, vysoká věž kostela v Čáslavi, Labe, pole, luka, zajíci, bažanti a srnky a všelijaké výstavy a výlety.

Světlá nad Sázavou, vody je v řece dost, hrad Lipnice se mihne a už jsme v Havlíčkově Brodě, vystupovat. Kde býval kdysi brod (protože to jméno), tam je dnes přes Sázavu most a je to nejhorší místo v celém městě, úplně pekelné provozem všech možných vozidel, jedoucích po silnici z HavlBrodu do Jihlavy a zpátky.

Čtěte také

Spojení mezi městy dobré, ale vztahy nikoli, alespoň kdysi, jak o tom svědčí postava Hnáta na brodské radnici. Hnát byl zrádný strážný, který Jihlavským v blíže neurčeném mytologickém středověku nechal tajně nezamčenou bránu, aby mohli proniknout hradby a město obsadit. Zachránily to ženy, které šly k řece časně ráno prát a nezamčenou bránu odhalily, Jihlavští pak byli odraženi, zrádný Hnát byl shozen do hradebního příkopu a ukamenován a jeho kostra s kosou a hodinami straší na městské radnici. Tedy – socha jeho kostry.

Bohuslav Reynek chodil z nedalekého Petrkova do kostela do Brodu. Blíž to sice měl do Svatého Kříže, ale nechtěl si kazit prožitek bohoslužby společným pobytem v lavicích s vesničany, kteří mu všelijak škodili. S někdejším statkářem, poníženým na posledního čeledína, s básníkem a intelektuálem, který se stal krmičem vepřů, místní vesničané slitování neměli. Ani s jeho francouzskou ženou básnířkou Suzanne, které nerozuměli.

Čtěte také

Člověk dnes může Reynkovu cestu do Brodu projít po zelené značce, po naučné stezce. Než se však na ni člověk dostane, vyletěl by z kůže nebo by se nejraději vrhnul pod kola náklaďáku na tom přetíženém kruhovém objezdu u mostu přes Sázavu.

Lesy na Vysočině v podstatě zmizely, sežrány kůrovcem a vykáceny. Bohuslav Reynek by asi měl pro kůrovce sympatii jako pro všechny živé tvory, možná by v něm viděl boží zásah, který konečně i v lese skoncoval s čistou rasou smrkových monokultur a vrátil důstojnost břízám, javorům a jeřábům, odňal od nich konečně hanlivé označení plevelná dřevina. Přes pole jdou srnky v řadě úplně stejně jako na jedné Reynkově grafice.

Čtěte také

Když dědicové Reynkova rodu Petrkov prodávali, strhl se kolem toho v kulturní obci poprask. Jedni, obvykle s rodinou spřátelení, měli za to, že kouzlo Petrkova, spojené s chátráním a kočkami, se vytratí, ať ho bude spravovat kdokoli, a že je tedy marné z něj dělat muzeum nebo místo tvůrčích pobytů. Jiní byli toho mínění, že místem tvůrčích pobytů byl Petrkov už za Reynků, k čemuž je spousta svědectví literárních i výtvarných.

Jestli má jedinečně uchované místo česko-francouzských kulturních dějin šanci zůstat veřejně přístupné, tak je potřeba se o to postarat. Vždyť tolik jiných zmizelo v dědických řízeních… Petrkov nakonec koupil stát za sumu, jakou dnes stojí lepší byt v Praze, a spravuje ho Památník národního písemnictví. V rámci skromných programů se může do domu i do zahrady, tedy tam, kde neprobíhá rekonstrukce.

Kočku jsme v zahradě zahlédli jen jednu.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová