Alena Zemančíková: Nejcennější dědictví

Teta v té odpovědi píše o zahradě. Její tatínek (tedy můj dědeček), bankovní úředník pod penzí, za hospodářské krize v 30. letech investoval nějaké peníze do koupě kusu kamenitého pole nedaleko od Prahy na stráni nad Vltavou. Tehdy tam hnízdili bažanti, pozemek byl zarostlý lebedou a hadincem, vyprahlý, bezútěšný. Dědeček najal místního sedláka, vybral a zasadil stromy, nechal pozemek zorat a vyhnojit. Dál už se rodina starala o zahradu sama.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Poučný příběh z Kentu

Moje maminka na dobu brzy po pořízení zahrady vzpomínala jako na své dětské trauma. Byla válka, přídělové hospodářství a na zahradě se přece jen dalo něco vypěstovat. Znamenalo to ovšem každou neděli v Praze časně vstát, cestovat vlakem z Bráníka podél Vltavy až do zastávky Davle, vystoupat s taškami a batohy strmou stezkou do stráně  a celý den pomáhat na zahradě, kde nebyla žádná chata, jen skromná bouda na nářadí. Přišla doba leteckých náletů na tuhle trať, protože v jejích tunelech byly hitlerovské zbrojní továrny, takže cesta tam byla jednak nebezpečná a jednak zdlouhavá.

V Měchenicích se muselo vystoupit, přes most přejít na druhý břeh, popojet strašně přeplněným autobusem a v Davli se po mostě zase pěšky vrátit na pravý vltavský břeh, kde rodinu čekala ještě cesta do stráně, na zahradě práce a v podvečer totéž zpátky. Mámě bylo v té době 8 až 12 let, teta byla o čtyři roky starší a zdatnější. Dědeček měl slabé srdce a v roce 1946 zemřel. Máma se v 50. letech odstěhovala z Prahy.

Tahle zahrada je celá založená na kompostu, vlastní její půda je v podstatě břidličná drť. V tom terénu byla strašná dřina cokoli vykopat, přesto tam vyrostlo několik ovocných stromů. Teta ty báječné třešně, višně a slívy rozdávala, jen trvala na tom, že každý si musí ovoce sám natrhat.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Jedna báseň ze hřbitova

Nejstarším návštěvám jsme ale ovoce trhaly my, děti tetiných přátel a já. Když zavřu oči, vidím patnáctiletou sebe a ty kluky, o nichž dnes už nevím nic, ve větvích mezi listím a červenými plody, prosvětlenými sluncem.

V té anketní odpovědi teta píše, že když počátkem 70. let zemřela babička, začala přetvářet zahradu z užitkového políčka na místo, kde by svůj prostor našla také unavená duše. Představme si Prahu kolem roku 1975, Prahu neustálého kádrování a prověrek, Prahu s úpadkem kultury a společenského života, Prahu zahalenou smogem, odkud řada přátel emigrovala. Únava duše byla tou dobou setrvalý stav.

Teta popisuje, jak postupovala metodou pokus-omyl, která nakonec vypověděla o tom, co na té jižní břidličnaté stráni nikdy neporoste a čemu se tam naopak bude dařit: jedno i druhé zjištění bývalo mimo jakékoli očekávání i odborný návod. Když jsem tam o prázdninách za tetou jezdila, působila zahrada jako kvetoucí a voňavá komnata, oddělená od okolí hustým živým plotem, navštěvovaná ptáky, veverkami a ježky. To už v ní stála malá chatka a ve skále byla vyvrtána studna.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Výlet na Horehroní

Svým uvažováním o zahradě se teta podobala baronce Sidonii Nádherné, o níž však sotva něco věděla, a podobně jako ve Vrchotových  Janovicích básníci v zahradě psali svá stěžejní díla, teta v té své ťukala do psacího stroje samizdaty. Když zavřu oči, vidím nás, jak  sedíme pod třešní, teta píše a já si čtu Obsluhoval jsem anglického krále.

Teta jezdila celý život na zahradu vlakem, s většími náklady jí časem pomáhali přátelé a sousedé, kteří už měli auta. A když se rodiny v sousedství rozrostly o další generace a víkendy se naplnily dětským povykem a rodičovským napomínáním, teta, tou dobou už v důchodu, obrátila režim: na víkendy odjížděla do Prahy a na zahradu se vracela v pondělí.

Jako pointa se nabízí, že můj nejcennější odkaz po předcích je tahle zahrada. Vlastně to tak je, ale – jak už to u takových podobenství bývá – vypadá to jinak. V 90. letech nastala tetě možnost – a vlastně i nutnost – privatizovat byt, ve kterém bydlí. Dost vážně tehdy onemocněla a příkrá kozí stezka od Vltavy na zahradu se pro ni stala nepřekonatelnou. Tehdy prodala zahradu a koupila svůj byt. V tom bytě teď bydlím já.