Alena Zemančíková: Výlet na Horehroní

Vápenná pec, památník SNP ve slovenské obci Nemecká
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vápenná pec, památník SNP ve slovenské obci Nemecká

Generace socialistických dětí, narozených v 50. letech a odchovaných válečnými filmy, k níž patřím, si ještě hrála na partyzány.

Moje děti, narozené v 70. letech, také ještě běhaly v tělocviku orientační běhy „o partyzánsky samopal,“ ale už to nebraly vážně, do písničky Skal a stepí divočinou, kterou každý školák uměl, pašovaly ob řádek Šla Nanynka do zelí, která pak logicky „ s puškou v ruce, s ohněm v srdci natrhala lupení.“ Tím bylo téma zhruba vyřízené.

V dospělosti se člověk se Slovenským národním povstáním vyrovnal stejně jako se Slovenským štátem: ten ostatně začal být daleko silnějším tématem, neboť o povstání už bylo řečeno vše.

Samozřejmě, že vše řečeno nebylo a objevily se skutečnosti, které se nehodily do oficiálního obrazu hrdinných partyzánů. Zatímco my v Česku jsme řešili odsun či vyhnání Němců, rozhořel se na Slovensku boj o výklad SNP z doutnajícího popela životaschopným plamínkem.

Do této situace jsem přijela do Zvolena, města v samém epicentru. Na exkurzi se souborem Divadla J. G. Tajovského proti proudu Hronu jsem viděla, že památníky povstání  jsou na Slovensku v každé vesnici, na kdejaké stráni. Jsou vesměs betonové, mají olámané hrany, roste na nich mech. Významnější jsou ozdobeny sochou.

V obci Nemecká je restaurovaná vápenná pec, kam nacisté v lednu 1945 naházeli snad 900 obětí (mínění historiků o jejich počtu se  liší). U ní je malé muzeum, obětavě otevřené i v zimě, kde se ve střízlivém duchu a s dostupnou dokumentací dozvíme, co se stalo. Připomenuty jsou jmenovitě všechny skupiny obyvatel, také francouzští partyzáni, Rumuni, Židé a Romové. Popel hodili nacisté do Hronu.

V kdysi luxusních lázních Sliač, v části Hájniky, došlo k jinému masakru. Tři bandité tam zavraždili faráře a dalších deset lidí, kteří v lázních pobývali na dovolené  – a mrtvoly hodili do Hronu. Ve skutečnosti šlo o loupežnou vraždu, k níž povstalci nedali žádný povel, a tři vrahové byli za pět dní na stejném mostě po mimořádném soudu zastřeleni. A aby to bylo ještě složitější, oblíbený farář byl aktivistický stoupenec Hlinkovy strany, antisemita a obdivovatel Adolfa Hitlera.

Jak strašně a v každém ohledu zdecimované bylo Slovensko po válce, nejde mi z hlavy cestou zpátky. Během zimy 1944 – 45 žili lidé v lese jako zvěř, hladověli, mrzli, operovali své raněné bez narkózy,  vesničané byli obráni o všechno, co bylo k jídlu všemi, kdo tudy táhli. Jak taková situace podněcuje jedince s krutými a psychotickými povahovými rysy k činům, jakých by se v míru neodvážili dopustit. Jak se v totálním rozvratu loupilo a vraždilo.

Jedeme údolím Hronu proti proudu až k prameni a zpátky. Je před volbami, kolem silnice stojí celý les  billboardů. Země je rozpolcená, láme se i na tématu povstání. Někteří říkají, že za ně Slováci zbytečně krutě zaplatili a že k němu nemělo vůbec dojít. Jiní oponují, že kdyby Slovensko zůstalo trpně podřízené nacistické Říši, dopadlo by při osvobozování Rudou armádou mnohem hůř.

O tom diskutuje i naše výprava. Ale mně o to teď nejde. Myšlenky na zdivočelou, zničenou a k mocenským ambicím zneužitou zemi mě vedou ze Slovenska do Sýrie, Libanonu, Palestiny, Iráku, do Afghánistánu a Kurdistánu, ať se rozkládá v kterémkoli státě. Krutost a vrahounství nejsou vlastnostmi žádné rasy, národa ani víry, ale důsledkem zdivočení v chaosu, kdy se může všechno. V takovém stavu se projeví nejtemnější rysy lidských povah. K vyvolání teroru stačí jen škrtnout a už to hoří.

Kolegové na internetu sledují proces s vrahy novináře a jeho dívky, z billboardů zírá Marian Kotleba s fešáckým knírkem. Spravedlivý trest pro viníky je nezbytná součást práva, mírové uspořádání země je nutnou podmínkou spravedlnosti. Když to dodnes není vypořádáno na Slovensku, s jak dlouhou dobou máme  počítat na Středním východě? Od Slovenského národního povstání uplynulo už 76 let.