Alena Zemančíková: Walbrzych a Soví hory

Polský Walbrzych
Polský Walbrzych

Při pohledu z líbezného Broumovska – například od Hvězdy – se Soví hory jeví jako temné a tajemné pohoří.

A město Walbrzych si  pamatuji z hodin školního zeměpisu. Název města nám byl k smíchu, za mých školních let nám nikdo neřekl, že to je do polštiny převedený německý název Waldenburg.

Město Walbrzych každou chvíli jakoby skončí, změní se v louky a usedlosti, aby se za chvíli objevila těžní věž a pokračovaly dělnické činžáky i okázalé vily. Součástí celku  je i lázeňská část Szczawno, která dosvědčuje jak epochu, kdy hosty byli příslušníci „lepší společnosti“,  tak také socialistickou éru dělnických rekreací. A za chvíli zase komín, těžní věž a oprýskané činžáky.

Dějiny Dolního Slezska silně poznamenalo období nacismu, kdy si tu hitlerovští pohlaváři včetně samotného Vůdce hodlali vybudovat mocenské centrum. Usídlili se na piastovském hradu (a hochbergovském zámku) jménem Kníže a začali budovat systém podzemních krytů, továren, laboratoří a rezidencí: co všechno mělo v rozsáhlém podzemním městě být, to se nedozvíme, protože veškerá dokumentace se ztratila. Potřebovali k tomu obrovské množství pracovní síly, kterou poskytovali vězni koncentračních táborů.

Dnes tyto prostory, postupně zpřístupňované, tvoří atraktivní nabídku pro turisty, patří k tomu i legenda o „zlatém vlaku“, údajně v podzemí ukrytém a plném nacistických pokladů. Vlak se nenašel, i když ho hledali se svolením a podporou polské vlády naposledy v roce 2015, a nejspíš neexistuje. Podobně je tomu s údajně ukrytou jantarovou komnatou.

Celé to podzemní město, kterým jsou poddolovány i Soví hory, je  dílo temné a odporné, dosvědčující, k jakému technickému výkonu je schopen se vzepnout člověk, když se povýší na pána celého světa a tvorstva a k prosazení svého záměru se nezastaví nad ničím. S tímto historickým odkazem má Dolní Slezsko i město Walbrzych problém – má se jako chráněná památka ukazovat nacistické mauzoleum, nebo se má zbořit?

A co tu zbyde, když město samo je poznamenané dlouhodobým nedostatkem, pohraniční zanedbaností, dolováním, průmyslem a po roce 1990 pádem a krachem toho všeho, nezaměstnaností, úbytkem obyvatel? Vtírá se nespravedlivý maloměšťácký odsudek: takové vyspělé německé město a jak ho ti Poláci nechali zpustnout!

Soví hory zblízka vůbec nejsou pusté. Je v nich množství turistických chat, značené cesty, na vrcholech rozhledny. Největší – Wielka Sowa, 1045 metrů nad mořem – má rozhlednu kamennou. Je to krajina, v 19. století turisticky kultivovaná podnikateli, kteří v době prosperity měli už čas se romanticky věnovat přírodě. Jeden z nich má v úbočí Velké Sovy pomník.

Lidé, kteří sem přišli po roce 1945 z východu, povaze města i krajiny vůbec nemohli rozumět. Jejich země Postupimskou dohodou připadla Sovětskému svazu, zatímco odsud sice byli vystěhováni Němci, ale Polsku státoprávně území připadlo až v prosinci 1945: dovedeme (anebo spíš nedovedeme) si představit ten poválečný chaos. 

Příchozí získali po Němcích všechnu nacistickou hrůzu, v jejímž nenávistném stínu zaniklo, co tu bylo ušlechtilého. V první vlně dosídlenců byli především demobilizovaní vojáci. Co všechno se rozkradlo a rozbilo, těžko spočítat. Z cihel rozbitých slezských měst se budovala nová Varšava. V Dolním Slezsku na  novém uspořádání nezáleželo.

V chatě pod Wielkou Sowou nedaly mi myšlenky na poddolovanou, nacistickými stavbami zneuctěnou a poválečným kořistnickým hospodařením narušenou zemi spát. Krajina kolem mi něčím připadala dobře známá, podobná té na české straně hranice, a současně cizí a nepochopitelná.

Vyšla jsem ven, podívat se na hvězdy, ujasnit si myšlenky. Vysílače na nejbližších kopcích svítily červenými signálními světly, okolní chaty lákaly turisty girlandami světel, která svítila a blikala jak o vánocích. Z hvězd nebylo vlivem toho světelného blázince vidět o nic víc než u nás na pražském sídlišti. Tajemství zůstalo nerozluštěno.