Alena Zemančíková: Višňový sad

Višně
Višně

Anton Pavlovič Čechov umístil na počátku 20. století višňový sad mezi symboly zanikajícího světa.

A skutečně, současné generace už nevědí, že ovocné sady bývaly u každého města a městskou správou určený člověk měl na starosti je hlídat, ošetřovat a sklízet. Z prodeje ovoce odvedl úřadu příslušný podíl, něco mu zůstalo.

Alena Zemančíková: Blázen ve své vsi

Muž, populace, obezita, smích, radost, brit, angličan, dav, blázen

„Blázen jsem ve své vsi,“ píše Bohuslav Reynek v jedné své básni o bezvýchodném smutku. Blázen ve své vsi byl také Jonáš, kamarád mého vnuka.

Užitek ze sadu byl drobný, ale několikanásobný: trávu bylo možné sušit na seno nebo spásat, většinou obojí. Vyřezanými větvemi se topilo. Hlídač měl v sadu většinou i domek, aby byl na místě přítomen i v noci. Když přišly jarní mrazy, hlídač rozdělával v sadu oheň, aby zvýšil teplotu a květy nepomrzly. V červnu přiletěli chrousti a bylo třeba je střásat do plachty a spařené vroucí vodou házet slepicím.

Na kraji sadu stál včelín. Třešně, zejména ty rané, byly na počátku léta ohrožené dvěma odlišnými hejny: jedno byli špačci, druhé kluci. Proti špačkům instaloval hlídač strašáky, kluky děsil sám. Do hejna špačků i kluků někdy střílel ze vzduchovky, někteří hlídači měli pověst chlapů, kterých bylo co se bát (bývali to vysloužilí vojáci).

Na sklizeň musel hlídač najmout lidi, šlo o čas, a bývali k tomu najímáni kočovní Romové, kteří se vždy v příslušnou dobu spolehlivě dostavili. Otrhat vysokokmennou třešeň je náročná práce, nejlepší plody, to přece víme, jsou na konci větví, kam natáhnout se znamená nebezpečí pádu. Spadané ovoce naložil hlídač na kořalku.

Alena Zemančíková: Maturitní jedničky

02328687.jpeg

Děti v prostředcích městské hromadné dopravy se touhle dobou baví o maturitě.

Třešňovky a višňovky byly na kraji každého menšího města, většinou na svahu: dnes na těch místech stojí sídliště, která se často podle těch sadů jmenují. V moderním městě už obecní sady nejsou zapotřebí, mezi zaměstnanci městského úřadu není pro hlídače sadu systemizované místo (asi tak, jako není místo pro obecního pasáka nebo ponocného) – to všechno patří do časů Našich furiantů, kdy obec byla uzavřenou, poměrně samostatnou jednotkou.

Třešňové a višňové sady zmizely a na jejich místě zůstala otázka, proč si je vlastně naši předkové drželi, vždyť ovoce se dalo koupit už tenkrát od velkoovocnářů z oblastí, kde se sadařství věnovali ve velkém, na Litoměřicku nebo Českobrodsku, na šternberských panstvích u Radnic nebo v okolí Valče na sopečných půdách, kde se ovocnému stromoví mimořádně dobře daří.

Kromě toho, že sad znamenal existenční zajištění pro válečného veterána, který do obce domovským právem patřil a ona za něj měla odpovědnost, šlo o blízkost a rychlost, s níž se ovoce muselo dostat ze stromu až na stůl; jsme v době, kdy se úroda dopravovala na trakaři, nejvýše na voze taženém koněm. A svoji roli hrálo i to, že ty třešně a višně byly „naše“, že v „našem“ sadu se nejlépe dařilo právě tomu jednomu druhu, na který jsme byli zvyklí – a pyšní.

Alena Zemančíková: Rozlomená doba

Přípravy výstavy Rozlomená doba v Muzeu umění Olomouc

Olomouc mezi našimi krajskými městy vsadila v kulturní oblasti na výtvarné umění a stala se skutečně galerijní metropolí.

Přemýšlení o ovocných sadech mi způsobila pozvánka na slavnost desetiletého výročí genového sadu z Tachova, z města, kde jsem vyrostla a kde ještě třešňovku pamatuju. Genový sad ovšem je něco jiného, podobá se spíše botanické zahradě, zaměřené na zachování biologické a genetické rozmanitosti lokálních odrůd ovocných stromů. Je součástí paměti a kulturního dědictví příslušného místa.

Na konci Čechovova Višňového sadu slyšíme rány sekerou, pod nimiž starý sad padá k zemi; na jeho místě budou stát chaty. Statkářce Raněvské to pomůže z dluhů. Vysazováním genových sadů si z dluhů pomáháme i my, marná sláva, položka „višňový sad“ se z generačního účetnictví jen tak vymazat nedá.