Alena Zemančíková: Evangelium svatého Matouše
Slavný Pasoliniho film Evangelium svatého Matouše jsem viděla v situaci, která korespondovala se záměrem jeho režiséra.
Rodiče, kteří ho už předtím viděli ve filmovém klubu, mě na film poslali do vojenského kina v kasárnách v Tachově. Bylo to v roce 1968 a uvolněnost a osvícenost toho nadějeplného roku se projevila i v tom, že vrchní politruk tachovské posádky usoudil, že Československé lidové armádě prospěje v rámci politického školení i trocha náboženské výchovy.
Bylo mi třináct, seděla jsem v sále obklopená vojáky základní služby a na plátně se odehrával příběh lidí, do jejichž tváří se vepsala nevzdělanost, bída, nemoci a útlak. Pasolini obsadil obyvatele jihoitalského kraje Basilicata, španělského studenta i vlastní matku. Když jsem se rozhlédla kolem sebe a odmyslela si uniformy, mohli jsme všichni klidně do toho filmu vstoupit jako komparz.
Vzpomněla jsem si na tu událost, když jsem se ocitla v jižní Itálii, v kraji, kde je evangelista Matouš pohřben. S jeho posmrtnou poutí to bylo asi takto: po seslání Ducha svatého se vydal šířit Ježíšovu zvěst do Etiopie. Postupem let Matouš Ježíšův příběh i zapsal, a protože to byl celkem prostý člověk, praví legenda, že mu to do pera diktoval anděl: s andělem, jak mu nahlíží přes rameno, je také zobrazován.
Ve 4. století našeho letopočtu se jeho ostatky zázračně objevily v areálu města Velia v Kampánii. To místo bylo součástí antického Řecka, Graeca Magna. Už v 6. století před Kristem se ve Velii (řecky Eleji) rozvíjela filozofická škola, k níž patřili Parmenides a také Zenon, kterého si pamatujeme podle toho, že dokazoval, že Achilles nedohoní želvu.
Později byly ostatky několikrát přeneseny, vždy za doprovodu zázračných úkazů, a nakonec, v roce 954, byly uloženy v přístavním městě Salerno. Dnes je najdeme v kryptě nádherné katedrály, v níž se setkávají všechny stavební slohy od slohu antických památek až po současné úpravy, které byly provedeny poté, co byla katedrála poničena za americko-britské invaze do salernského přístavu v září roku 1943.
Svatý Matouš Evangelista byl jako mučedník proboden, snad v Etiopii, (podle západní církve), možná v Sýrii (podle církve ortodoxní), snad u jezera Issyk-Kul v Kyrgyzstánu (podle nejnovějších archeologických nálezů): jistě to nevíme. Stal se patronem celníků a účetních.
Já jsem si přála nad mramorovou urnou s jeho ostatky, aby jako autor evangelia ochraňoval také nás, zapisovatele událostí a skutků, reportéry, dokumentaristy – zasloužili bychom si takhle významného ochránce.
Celník byl v Ježíšově době opovrhované zaměstnání. Ostatně ani my nemilujeme daňové kontroly a účetní audity. Při sledování toho Pasoliniho filmu si uvědomuji, že o placení daní a nekalé kšefty jde v Matoušově evangeliu víc, než si člověk pamatuje: dejte, co je císařovo, císaři, a co je božího, dejte bohu – například. O penězoměncích v chrámu ani nemluvě. A o Jidášově úplatku už vůbec ne.
Na Pasoliniho film se dívám v počítači na pokračování. Pokaždé, když otevírám Stažené soubory, vyskočí na mě zprávy z domova. A tam se nepíše téměř o ničem jiném, než o neoprávněně získaných evropských dotacích, které bude muset náš stát vrátit.
Svatý Matouši, jako evangelista, zapisovatel a dokumentarista jsi mi bližší než jako celník, ale drž nad všemi účetními ochrannou ruku, ať počítají přísně, poctivě a spravedlivě. Velice tvou ochranu potřebují.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.