Alena Zemančíková: Evangelium svatého Matouše

Rodiče, kteří ho už předtím viděli ve filmovém klubu, mě na film poslali do vojenského kina v kasárnách v Tachově. Bylo to v roce 1968 a uvolněnost a osvícenost toho nadějeplného roku se projevila i v tom, že vrchní politruk tachovské posádky usoudil, že Československé lidové armádě prospěje v rámci politického školení i trocha náboženské výchovy.

Alena Zemančíková: Višňový sad

Anton Pavlovič Čechov umístil na počátku 20. století višňový sad mezi symboly zanikajícího světa.

Bylo mi třináct, seděla jsem v sále obklopená vojáky základní služby a na plátně se odehrával příběh lidí, do jejichž tváří se vepsala nevzdělanost, bída, nemoci a útlak. Pasolini obsadil obyvatele jihoitalského kraje Basilicata, španělského studenta i vlastní matku. Když jsem se rozhlédla kolem sebe a odmyslela si uniformy, mohli jsme všichni klidně do toho filmu vstoupit jako komparz.

Vzpomněla jsem si na tu událost, když jsem se ocitla v jižní Itálii, v kraji, kde je evangelista Matouš pohřben. S jeho posmrtnou poutí to bylo asi takto: po seslání Ducha svatého se vydal šířit Ježíšovu zvěst do Etiopie. Postupem let Matouš Ježíšův příběh i zapsal, a protože to byl celkem prostý člověk, praví legenda, že mu to do pera diktoval anděl: s andělem, jak mu nahlíží přes rameno, je také zobrazován.

Ve 4. století našeho letopočtu se jeho ostatky zázračně objevily v areálu města Velia v Kampánii. To místo bylo součástí antického Řecka, Graeca Magna. Už v 6. století před Kristem se ve Velii (řecky Eleji) rozvíjela filozofická škola, k níž patřili Parmenides a také Zenon, kterého si pamatujeme podle toho, že dokazoval, že Achilles nedohoní želvu.

Alena Zemančíková: Blázen ve své vsi

„Blázen jsem ve své vsi,“ píše Bohuslav Reynek v jedné své básni o bezvýchodném smutku. Blázen ve své vsi byl také Jonáš, kamarád mého vnuka.

Později byly ostatky několikrát přeneseny, vždy za doprovodu zázračných úkazů, a nakonec, v roce 954, byly uloženy v přístavním městě Salerno. Dnes je najdeme v kryptě nádherné katedrály, v níž se setkávají všechny stavební slohy od slohu antických památek až po současné úpravy, které byly provedeny poté, co byla katedrála poničena za americko-britské invaze do salernského přístavu v září roku 1943.

Svatý Matouš Evangelista byl jako mučedník proboden, snad v Etiopii, (podle západní církve), možná v Sýrii (podle církve ortodoxní), snad u jezera Issyk-Kul v Kyrgyzstánu (podle nejnovějších archeologických nálezů): jistě to nevíme. Stal se patronem celníků a účetních.

Já jsem si přála nad mramorovou urnou s jeho ostatky, aby jako autor evangelia ochraňoval také nás, zapisovatele událostí a skutků, reportéry, dokumentaristy – zasloužili bychom si takhle významného ochránce.

Alena Zemančíková: Maturitní jedničky

Děti v prostředcích městské hromadné dopravy se touhle dobou baví o maturitě.

Celník byl v Ježíšově době opovrhované zaměstnání. Ostatně ani my nemilujeme daňové kontroly a účetní audity. Při sledování toho Pasoliniho filmu si uvědomuji, že o placení daní a nekalé kšefty jde v Matoušově evangeliu víc, než si člověk pamatuje: dejte, co je císařovo, císaři, a co je božího, dejte bohu – například. O penězoměncích v chrámu ani nemluvě. A o Jidášově úplatku už vůbec ne.

Na Pasoliniho film se dívám v počítači na pokračování. Pokaždé, když otevírám Stažené soubory, vyskočí na mě zprávy z domova. A tam se nepíše téměř o ničem jiném, než o neoprávněně získaných evropských dotacích, které bude muset náš stát vrátit.

Svatý Matouši, jako evangelista, zapisovatel a dokumentarista jsi mi bližší než jako celník, ale drž nad všemi účetními ochrannou ruku, ať počítají přísně, poctivě a spravedlivě. Velice tvou ochranu potřebují.