Alena Zemančíková: Co zbylo v Lodźi

30. srpen 2022

Nenapadlo by mě zajímat se o město Lodź, nebýt zážitku z kina Art v Chebu, kde jsme v časných 90. letech navštívili přehlídku filmů Andrzeje Wajdy. O polského režiséra v polistopadové době nebyl valný zájem, a tak když jsme nechtěli některý ten film prošvihnout, museli jsme na něj jít všichni zájemci naráz. A tak nezbylo, než vzít na film Země zaslíbená naši sedmiletou dcerku.

No co, je to podle realistického románu, odehrává se to v 19. století, v nejhorším ji to nebude bavit, říkali jsme si a připouštěli, že to možná nebude bavit ani nás.

Čtěte také

Dítě jsme ale vystavili strašlivému traumatu, protože hned v první třetině filmu utrhne stroj dělníkovi ruku a o něco později ve filmu spadnou dva muži při rvačce do soukolí parního stroje, z něhož vyletí utrhané údy. Špatné svědomí z toho, že jsme na takový film vzali malé dítě, mi vtisklo obraz nově zakládaného textilního průmyslu v Lodži v 19. století mimořádně silně.

Po mnoha letech, až v roce 2020, jsem se setkala s polskou autorkou Martou Madejskou, která se metodou literární reportáže, která má v Polsku velkou tradici a úspěch, zabývá transformací textilního průmyslu v 90. letech. Tehdy jsem se rozhodla do Lodže jet podívat, mezitím jsem si nejen přečetla román Wladyslawa Reymonta, podle kterého Wajda svůj slavný film natočil, ale i dostupnou publicistiku o současné Lodži. Z té jsem se dozvěděla, že gigantické textilky byly s podporou Evropské unie i polské vlády přeměněny v galerie nákupní i umělecké, v jedné továrně že je muzeum textilu, v elektrárně Centrum vědy a techniky.

Čtěte také

Co je ale pro kulturní Lodž nejdůležitější, je fakt, že tam byla v roce 1947 umístěna polská Národní filmová akademie. A že se ubránila jako liberální vysokoškolská instituce všem poválečným změnám režimu. I když ne beze ztrát: I lodźská filmová akademie má svého slavného emigranta, který jako Miloš Forman uspěl v Hollywoodu: jmenuje se Roman Polanski.

Andrzej Wajda, jeden z  prvních absolventů i vyučujících, mohl v 70. letech 20. století natáčet svou Zaslíbenou zemi ve městě, které se svým vzhledem ani moc nelišilo od toho románového. Fabriky stály, silnice byly rozbité a cesty blátivé, nevkusný pseudobarokní palác textilního magnáta Izraele Poznańského stojí dodnes a člověk se v jeho interiéru může procházet dějištěm filmu (a expozicí Muzea města Lodźe). 

Čtěte také

Textilní průmysl doslova povstal na konci 19. století z faktu, že bylo zrušeno clo na dovoz látek do Ruska; tím se otevřelo obrovské pole odbytu. A po roce 1989 bylo opačným principem zase všechno skončeno, asijská produkce položila textilky od Britských ostrovů až po Polsko bez rozdílu. S dědictvím prázdných továrních budov a nezaměstnanosti se evropské státy potýkají těžce, jejich představitelé mluví o globálních firmách digitálního průmyslu, které se v industriálních areálech mohou usadit a vyrábět drobné součástky nezbytné pro naši komunikaci a mobilitu. Může tam bydlet umělá inteligence (ta je sice mocná, ale její hmotná existence moc místa nezabere). Může tam sídlit věda a umění, což se nakonec v Lodži stalo.

Když člověk v Lodźi vystoupí z vlaku, v totální rovině se nemá vůbec čeho chytit, dezorientaci zesiluje i skutečnost, že městem neprotéká řeka. Tvoří ho jenom soustava ulic, fabrik, domů více méně sešlých či opravených. Středem vede Piotrkovská ulice, bulvár dlouhý 4 kilometry, a na ní obchody, služby, bary, cukrárny, každých pár metrů večerka Žabka.

Čtěte také

Ta světla, bary, reklamy a režné cihly působí velkosvětským dojmem, ale jen o kousek dál, ve starém městě, tam, kde bylo židovské ghetto a kde to Němci přejmenovali na Litzmannstadt podle pruského oficíra, je úplně jiný svět, chudobný, zanedbaný, s všelijak poslepovanými domy a zarostlými a nepořádkem zavalenými dvory. Když si člověk položí otázku, kde se bere kupní síla pro tu reprezentativní nádheru obchodních galerií, může z odpovědi obyvatele těchto městských částí rovnou vyloučit.

Wajdův film Země zaslíbená šel do kin v roce 1975. Je to fascinující velkoformátový obraz s vynikajícími herci, celek svědčí o sounáležitosti celé polské sféry dramatických umění, ale také o ochotě společnosti do takového projektu investovat. Co se v 70. letech točilo u nás? Kdo u nás učil na FAMU? Andrzej Wajda kontra Otakar Vávra…

Čtěte také

Gigantičnost lodžského textilního impéria varovně připomíná blízkost Ruska, mocného odběratele. Tohle spojení – i ohrožení – městu nezávidíme. Ale trochu víc velkorysosti v přístupu k vlastní identitě, architektonické kreativity a kulturního a uměleckého sebevědomí by nám prospělo.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.