Alena Zemančíková: Výlet lodí
Vydejte se na Slapy s pražskou paroplavbou! Jeli jsme z Davle, to je zhruba z poloviny trasy. Minuli jsme tajemný Ostrov sv. Kiliána se zbytky dávného benediktinského kláštera, ke kterému se člověk nedostane jinak, než že tam doplave.
Nemá-li loďku, je to výkon možný, ale silně ztížený skutečností, že vltavská voda je hrozně studená, což způsobuje fakt, že se z hloubky Štěchovické přehrady nezahřeje. Propluli jsme štěchovickým zdymadlem, viděli slavný betonový most Edvarda Beneše a secesní kostel podle návrhu Kamila Hilberta, kterému bych připsala spíše historizující neogotiku, jíž dostavoval svatovítskou katedrálu, ale ve Štěchovicích se pustil svobodnou nezávislou cestou moderny.
Čtěte také
Společnost, která pořádá plavby, poskytuje taky během cesty výklad. Loď je vybavena reproduktory ve všech svých prostorách, takže je výklad všude dobře slyšet, a je velmi zajímavý. Dokáže evokovat řeku v době, kdy na ní nebyla přehradní kaskáda a plavily se po ní vory ze Šumavy a taky písek a štěrk z vylámaných skal, které se tyčí nad řekou.
Lodě se plavily obousměrně, vory jen po proudu. Říční koryto bylo mnohem hlouběji zaříznuté a řeka byla užší a na většině míst taky mělčí. Pro účely plavby do ní byly nasypány takové dílčí hráze, které směrovaly proud doprostřed, a jinde naopak prostředkem koryta vedla taková mírně podvodní cesta, po níž se lodě tahaly koňským potahem proti proudu. Kde to nešlo takhle, musely být lodě přetaženy proti proudu po břehu.
Čtěte také
Po překonání dvacetimetrového výškového rozdílu hladin štěchovickým zdymadlem pluje loď vltavskými meandry skrze někdejší Svatojánské proudy: řeka je tam temná, teče rychle a klidně mezi vysokými břehy, na nichž nejsou obce ani hotely, jen ve stráni staré dřevěné chaty. Průvodce po tu dobu zmlkne, aby si člověk mohl v hlavě nechat rozeznít Smetanovu Vltavu: nevím, jestli to dělá ten výklad na lodi, korespondující se Smetanovým komentářem k symfonické básni, ale člověk ji opravdu v hlavě slyší.
A pak už je parník v Třebenicích pod hrází Slapské přehrady, kde spolu svorně stojí socha sv. Jana Nepomuckého, patrona plavců a vůbec všeho od vody, a Ferdinandův sloup. Následuje pauza hodinu a půl a plavba zpátky, už bez komentáře.
Až potud vyprávím to, co člověk slyšet a vidět může. Málokdo to však slyšet a vidět chce, protože loď je především restaurací.
Čtěte také
Soustředění na jídlo a pití je hlavním tématem účastníků plavby, a vedle toho je projížďka po Vltavě také příležitostí popovídat si o všem možném. Byla jsem fascinovaná dvěma postaršími ženami, které těsně vedle vykládajícího průvodce hovořily s plným zaujetím o naprostých banalitách.
Jistě, dvě přítelkyně, dlouho se neviděly, ale že nejdou alespoň o kus dál, aby průvodce svým brebentěním nerušily, když už se samy jeho výkladem rušit nenechají? Siláckých řečí pivních otců a dědů bylo také dost.
Čtěte také
Plavba parníkem Vltava, na němž lze proskleným oknem v podlaze pozorovat pracující písty, je vlastně něco jako prohlídka zámku, jen místo procházení interiérů ujíždí krajina kolem nás: i tady je každý úsek jiný, dokonce i vrata zdymadla jako by oddělila jedno křídlo paláce od druhého. V zámku ale návštěvníci průvodce sledují, když už si koupili lístek: proč na lodi ne?
Když jsme po návratu spočítali výdaje pro dva důchodce a dvě malé děti, napadlo nás, že si takový výlet některé rodiny asi nemůžou dovolit. Anebo když, tak jako jedinou vrcholnou akci prázdnin. Takovou rodinu bez jakékoli konzumace jsme na palubě viděli určitě jednu. Zbytek byli spokojení muži, ženy a děti, kterým nic nehrozí. Ani hlubší poznání o zemi, v níž žijí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
