Zdeněk Lukeš: Týden v tropech

Pobřeží hlavního města Ghany tvoří miliony PET lahví
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pobřeží hlavního města Ghany tvoří miliony PET lahví
0:00
/
0:00

Slunce pálilo jako čert. Konečně! Mezi valícími se automobily všech značek a velkostí se objevil taxík.

Tak jako vždy to bylo nejmenší auto ze všech, která tu v několika řadách projížděla. V mračnech všudypřítomného prachu sebevražedně kličkovalo mezi rozjetými auty několik kluků. Když na blízké křižovatce blikla červená, nabízeli řidičům nejrůznější výrobky – od dřevěných korálků nebo mušlí až po cigarety pochybného původu.

Řidič miniauta mne zaregistroval a postupně se prodíral k okraji silnice. V taxíku bylo ještě větší vedro, než venku, klimatizace žádná. Pokusil jsem se zapnout bezpečnostní pás, ale pak jsem uviděl, že se to udělat nedá, protože ani neměl přezku.

Řidič mávl rukou na znamení, že takové zbytečnosti nejsou potřeba, a navzdory tomuto gestu se zařadil do proudu vozidel, v němž bleskurychle přejížděl z pruhu do pruhu, takže jsem pochopil, proč jsou taxíky v Akře tak malé, v tomhle provozu je to docela výhodné. Protože hlavní třída města – Libertation Avenue – je věčně ucpaná, jezdí po ní zkušení řidiči vždy jen kousek a pak se zapletou do bočních prašných uliček, lemovaných hlubokými betonovými kanály, odvádějícími vodu během období dešťů, které jsou většinou otevřené.

Nechápu, jak je možné, že se do nich auta nezřítí, zejména při tom naprosto bláznivém stylu jízdy, kdy se nepoužívají blinkry, ač auta neustále kličkují sem a tam.

Konečně přijíždíme k velké tržnici, za níž se rýsuje tenká modrá čára moře. Taxík zastavuje a já se vydávám kolem hal, přeplněných různými suvenýry pro nečetné turisty, k pláži. Náhle vidím, že to není možné. Přede mnou se tyčí haldy plastového odpadu. Tvoří ho miliony PET lahví, tenisek, igelitových pytlů a dalšího haraburdí. Je to téměř neproniknutelná hradba, přesto se nevzdávám a brodím se dál.

Konečně jsem až u vody. Je kalná, na hladině plavou další plasty… A takhle vypadá celé pobřeží hlavního města Ghany. Na plážích doutnají hořící pneumatiky, kousek dál je pár squatů, důmyslně sestavených z různých odpadků, mezi tím vším hrají kluci v dresech brazilských nebo evropských velkoklubů fotbal.

Brouzdám se tím plastovým kompostem zpátky na hlavní třídu. Beru si zase taxi a jedu kolem moderního stadionu a jakéhosi vítězného oblouku do Jamestownu, čtvrti, kde stála britská pevnost. Ghana získala nezávislost již v roce 1957 a odstartovala tehdy proces osamostatnění řady zemí, zejména někdejších britských a francouzských kolonií v této části rovníkové Afriky.

Pomník prvního prezidenta Ghany a symbolu boje o nezávislost Kwame Nkrumaha

Na jméno prvního prezidenta a symbolu boje o nezávislost Kwame Nkrumaha si pamatuju z dětství. Taxík zastavuje u parku, v němž je jeho památník. Před ním stojí bronzová socha bezhlavého prezidenta, hlava je na podstavci vedle. Kdysi ji odstranili opozičníci, což vysvětluje tabule. O kus dál je moderní pomník, kde je už postava prezidenta kompletní. Za ním v betonové budově je pár kusů nábytku z jeho rezidence, zabalených do igelitu. Jeho knížky, texty, citáty, četné uniformy, řády ve vitrínách.

Na stěně desítky fotografií: Kwame s Chruščovem, Kennedym, Castrem, Kimem, Maem, Einsteinem, „Satchmo“ Armstrongem… A taky s Antonínem Novotným. Prezidentovi se v úřadu natolik zalíbilo, že svůj pobyt v prezidentském paláci prodlužoval dál a dál, až ho nakonec lid svrhl. Ghana je ale velmi stabilní a bezpečná země, ujišťovali mne kolegové z americké univerzity, která mne do jejího hlavního města vyslala na konferenci. Prezident je totiž svržen v průměru až jednou za deset let, což je na tento kout středozápadní Afriky docela výkon…

Další výprava, tentokrát pěšky, nás vede napříč Jamestownem kolem někdejší pevnosti a věznice až k majáku. Pod ním moře, opět ovšem odříznuté plastovými muldami. Zpět jdeme kolem čtvrti, příznačně nazvané Sodom and Gomorrah. V úpravném kampusu univerzity pak absolvujeme přednášku o dětské práci, tedy o tom, jak tisíce malých dětí rozebírají na obřích haldách různé elektronické součástky plné toxických látek, aby z nich dobily zbytky vzácných kovů. Zkrátka, nemají to v této části černého kontinentu vůbec lehké.