Zdeněk Lukeš: O jedné malé slavnosti

Stolpersteiny neboli Kameny zmizelých před libereckým divadlem
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Stolpersteiny neboli Kameny zmizelých před libereckým divadlem

Na počátku května jsem se zúčastnil dojemného ceremoniálu.

V ulici Na Zátorce číslo 20 v Praze-Bubenči byly před vilu, kterou si v letech 1928-1929 nechali postavit manželé Melicharovi, umístěny na chodníku dva bronzové hranoly s jejich jmény. Mají velikost dlažební kostky a nazývají se Stolpersteine – kameny zmizelých.

Zdeněk Lukeš: Elpíčka znovu na scéně

Gramofon

Jako gymnazista jsem propadl kouzlu rockové hudby, ale měl jsem rád taky jazz. To bylo v 70. letech, ve smutné éře tzv. normalizace.

Pražská židovská obec je umísťuje před budovy, v nichž žili naši spoluobčané židovského původu, kteří zahynuli během holokaustu.

Právě ve vilové oblasti Bubenče je řada staveb, které si zde po roce 1900 vybudovali pražští podnikatelé, právníci, lékaři nebo umělci, z nichž mnozí byli Židé. Patřili k nim i Artur a Ema Melicharovi. Artur se narodil v roce 1878 v Kolíně. Vystudoval práva a pracoval pro významného cukrovarníka Roberta Mandelíka, s nímž byla ostatně jeho rodina i spřízněna. Ema pocházela z Telče, kde přišla na svět v roce 1887.

Když manželé zakoupili pozemek pod tratí Buštěhradské dráhy při ulici Na Zátorce, nechali si zde postavit dům, jehož některé interiérové detaily odkazují na známou Mandelíkovu rezidenci v Ratboři u Kolína, kterou navrhoval Jan Kotěra. Vilu Melicharových pravděpodobně projektoval ve stylu moderního klasicismu architekt a stavitel Josef Blecha.

Zdeněk Lukeš: Zmizí další významná pražská památka?

Přízemní rodinná vila (č.p. 246), ulice Na Přesypu 7 v Praze

Praha přišla v poslední době o několik velmi cenných moderních vil z meziválečné éry, kdy byla československá funkcionalistická architektura na světové špičce.

Melicharovi po okupaci zůstali v protektorátu, což se jim stalo osudným. V roce 1941 byli deportováni do ghetta v Lodži, kde v roce 1943 Artur zemřel, Ema zahynula v plynové komoře v Chelmnu již o rok dříve.

Vilu na Zátorce obsadil SS-Standartenführer Leo Schubert, později v něm bydlel Heydrichův spolupracovník Horst Naudé. Přestože příbuzní Melicharových přežili válku v USA, dům jim nebyl vydán, tak jako se to ostatně stalo v mnoha dalších případech. Po roce 1948 se v něm usadil někdejší československý velvyslanec v SSSR a poválečný předseda vlády Zdeněk Fierlinger. Po jeho penzionování byla vila Melicharových předána Správě služeb diplomatickému sboru a od roku 1966 v něm má sídlo velvyslanectví Norského království.

Po roce 1989 byl dům vrácen neteři Melicharových Haně a její dcery pak v roce 2005 vilu Norskému království prodaly. Nynější ambasador pan Robert Kvile pak 2. května tohoto roku přivítal hosty komorní slavnosti, během níž američtí potomci manželů Melicharových vložili bronzové plakety do chodníku před budovou velvyslanectví, celý akt doprovodil proslovem také starosta městské části Praha 6 Ondřej Kolář. Následoval komorní koncert v salonu vily, v němž zazněly oblíbené skladby Artura a Emy.

Zdeněk Lukeš: Ta úžasná zlínská architektura

Budovu vyplnilo katedrální sklo. Gahura chtěl postavit doslova „skleněný poklop“ na exponát, kterým bylo letadlo, ve kterém zahynul Tomáš Baťa v Otrokovicích

Po nějakém čase jsem se vypravil do Zlína, kde jsme s redaktorkou Markétou Ševčíkovou natáčeli pořad o baťovské architektuře.

V tomto případě se tedy podařilo alespoň z části splatit jeden dluh. Procházím-li krásnými ulicemi vilové enklávy v Bubenči, musím ovšem myslet i na ty desítky dalších někdejších obyvatel, kteří buď zahynuli v koncentračních táborech, nebo emigrovali do často vzdálených zemí.

Na mnohé z nich se zapomnělo, stejně jako na architekty, kteří navrhovali jejich domy: Rudolfa Eislera, Maxe Spielmanna, Viktora Lampla, Otto Fuchse… Drobné bronzové plakety na chodnících jsou proto příležitostí si alespoň symbolicky připomenout osudy našich spoluobčanů, kteří se stali oběťmi nacistického běsnění, zatím jich je ale stále málo.