Zdeněk Lukeš: Architekti před Sametem

Tehdy samozřejmě neexistovaly tradiční spolky nebo skupiny, byl tu jen Svaz architektů, řízený bolševiky. V něm ovšem nemohl být každý, preferováni byli především členové KSČ. Ve druhé polovině 80. let však již došlo k určitému uvolnění na kulturní scéně.

Čtěte také

Zdeněk Lukeš: O jedné malé slavnosti

Výtvarníci střední generace si tehdy založili skupinu 12:15 Pozdě, ale přece a architekti nezůstali stranou. Vzniklo sdružení Středotlací, reprezentované především projektanty libereckého Stavoprojektu. Zastoupeny v něm byly tři generace. Nejmladšímu členovi bylo třicet, nejstaršímu – tou byla Alena Šrámková – o pětadvacet víc. Teoretiky skupiny byli Jiří Ševčík a Benjamin Fragner.

Sdružení se představilo na společné výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera, na níž navázalo na jakési neoficiální architektonické salony nebo výstavy Malovaná architektura. Středotlací ale byli architekti různého zaměření a skupina tak neměla naději na delší existenci.

Někdy v roce 1988 založil architekt Karel Prager tzv. Novou skupinu, v níž byli představitelé starší generace, výtvarníci i architekti, navíc nejen z Prahy nebo Liberce, ale i z Brna a Bratislavy. Ani tento útvar neměl dlouhého trvání. Pro mladší generaci byl navíc těžko akceptovatelný, protože v něm převládali tzv. osmašedesátníci, tedy bývalí reformní komunisté.

Čtěte také

Zdeněk Lukeš: Elpíčka znovu na scéně

Konečně na jaře následujícího roku 1989 vzniklo další sdružení, které se jmenovalo Obecní dům. V této iniciativě jsem se osobně angažoval, a tak ji budu věnovat více prostoru. Sdružovala architekty, výtvarníky i historiky umění zejména z Prahy. Název vyjadřoval nejen místo, kde se členové scházeli (tím byla kavárna Obecního domu na náměstí Republiky, tehdy ovšem dosti zchátralá), ale také hlavní poslání.

Tím tentokrát nebyla prvoplánově snaha představit vlastní tvorbu, nýbrž vést otevřený dialog s autory sporných projektů té doby. Těmi byly snahy bourat staré pražské čtvrti se zchátralými činžáky, zato ale s neopakovatelnou atmosférou, jako byl Žižkov, Staré Vysočany, Střešovice, Břevnov, Libeň apod., a nahrazovat je paneláky. Tento proces už běžel naplno na Žižkově a měl pokračovat v dalších lokalitách.

Jiným neuralgickým bodem metropole byly předimenzované dopravní stavby. Po nešťastné Severojižní magistrále se připravoval například velkokapacitní tah přes Ořechovku a Stromovku. Sdružení Obecní dům nabízelo alternativní řešení těmto oficiálním projektům, které bylo daleko ohleduplnější. Jak ale o těchto návrzích informovat veřejnost?

Čtěte také

Zdeněk Lukeš: Zmizí další významná pražská památka?

To bylo tehdy velmi obtížné, s bolševiky se prostě nedal vést dialog. Přesto se díky některým odvážným novinářům občas podařilo uveřejnit nějaký článek v tisku nebo připravit pořad v rozhlase či televizi. Spolek Obecní dům se ovšem ani nepokusil požádat o oficiální registraci, protože by ji nikdy nedostal.

V létě 1989 se mu však podařilo uspořádat výstavu alternativních projektů v tehdejší Galerii U Řečických, kterou mohli využívat mladí výtvarníci. Ta nesměla být propagována, přesto se o jejím konání Pražané dozvěděli a byla hojně navštěvována. Na nekonečný pás papíru v dlouhé roli (to proto, že tradiční návštěvní knihu by estébáci hned odnesli) pak mohli psát své komentáře a tam si nebrali servítky.

Další akcí sdružení Obecní dům se měly stát Žižkovské dvorky, které by přivedly Pražany přímo do epicentra oblasti, jež měla zmizet z povrchu země. Výtvarníci začali připravovat různé instalace, divadla chystala představení, jedním z nich měla být Havlova Asanace. Měli jsme již vytištěné plakátky s mapkami, ale na poslední chvíli přišel zákaz. Naštěstí to už nikoho nemrzelo – vernisáž plánované akce se totiž kryla se začátkem sametové revoluce.