Zdeněk Lukeš: Elpíčka znovu na scéně

Gramofon
Gramofon

Jako gymnazista jsem propadl kouzlu rockové hudby, ale měl jsem rád taky jazz. To bylo v 70. letech, ve smutné éře tzv. normalizace.

Česká rádia ovšem hrála skladby mých oblíbených skupin, jako byli Rolling Stones, Beatles, Jethro Tull nebo Led Zeppelin jen sporadicky, stejně, jako písničky Boba Dylana nebo jazzové skladby Milese Davise, či Weather Report.

Zdeněk Lukeš: Zmizí další významná pražská památka?

Přízemní rodinná vila (č.p. 246), ulice Na Přesypu 7 v Praze

Praha přišla v poslední době o několik velmi cenných moderních vil z meziválečné éry, kdy byla československá funkcionalistická architektura na světové špičce.

Navíc je prokládala hity zdejší popové scény, což bylo úmorné. Občas něco v licenci vydal Supraphon, ale špatně se to shánělo a kvalita nebyla nejlepší, kromě toho desky nebyly v původních obalech, což je v našich očích degradovalo, neboť originální „cover“ měl pro nás tehdy svůj půvab.

Raději jsme tedy sháněli zahraniční desky na burze, kterou ovšem – zejména v době, kdy byla na Václavském náměstí – rozháněla policie, takže to bylo dost dobrodružné. Taky jsme si je půjčovali, výměna zpravidla probíhala ve škole. Na skvělý jazz jsem později – již jako vysokoškolák – chodil do knihovny americké ambasády v ulici Na Tržišti, měli tam skutečně skvostný výběr a pár elpíček si člověk mohl zapůjčit domů a nahrát na kazety.

Když se pak na přelomu 80. a 90. let objevily kompaktní disky neboli cédéčka, zdálo se, že je svět černých kotoučů minulostí. Disky byly malé a skladné, hrály déle a nemusely se v polovině otáčet, nehrozilo už tolik mechanické poškození – ony známé škrábance, způsobené hrotem jehly. Taky se teplem nekroutily a to hlavní: digitální zvuk byl prostě dokonalý.

Zdeněk Lukeš: Zemřel Otec postmodernismu

V americké Filadelfii zemřel ve věku 93 let jeden z nejvýznamnějších architektů a teoretiků umění 20. století Robert Venturi

Dne 18. září zemřel v americké Filadelfii v požehnaném věku 93 let jeden z nejvýznamnějších architektů a teoretiků umění 20. století Robert Venturi.

Přesto mělo nové médium chybu, a pro nás dost zásadní. Obal byl redukován a navíc zasunut do standardní plastové krabičky. Půvab atypických desek byl ten tam. Když jste otevřeli album skupiny Jethro Tull, nazvané Stand up, skutečně se před vámi vztyčili členové kapely ve formě tzv. pop-upu, jak to známe z leporel našeho Vojtěcha Kubašty.

Jedna deska Rolling Stones zase byla osmihranná, další – legendární Sticky Fingers – měla obal od Andyho Warhola s džínami se skutečným zipem. Jethro Tull měli ještě elpíčko Thick as a Brick, jehož obal tvořily noviny. Pink Flydům zase navrhoval obálky desek ateliér Hipgnosis ve stylu nápaditého post-surrealismu, který prostě nesnese zmenšení.

A tak bych mohl pokračovat. Navíc, pokud byly součástí LP i texty, daly se číst mnohem lépe, než v titěrné knížečce cédéčka.

Zdeněk Lukeš: Ta úžasná zlínská architektura

Budovu vyplnilo katedrální sklo. Gahura chtěl postavit doslova „skleněný poklop“ na exponát, kterým bylo letadlo, ve kterém zahynul Tomáš Baťa v Otrokovicích

Po nějakém čase jsem se vypravil do Zlína, kde jsme s redaktorkou Markétou Ševčíkovou natáčeli pořad o baťovské architektuře.

Na rozdíl od většiny kamarádů, kteří staré dobré desky rozdali nebo dokonce vyhodili, já tohle nedokázal a ponechal jsem si i klasický gramofon. Vývoj však běžel dál: pro generaci mého nejmladšího syna jsou i cédéčka totálním přežitkem, hudbu si stahují z internetu, na svých mobilech mohou poslouchat přes programy jako You Tube nebo Spotify téměř cokoli. Obálka alba se jim přitom zobrazí na displeji, stejně jako texty.

Zdálo by se tedy, že vítězství pokroku a techniky pohřbí vše předchozí. A tu náhle změna! Před časem za mnou přišel syn s dotazem, kde mám stará elpíčka, a zda jsem je snad nevyhodil (což mi bylo mimochodem dříve hojně doporučováno, gramofony už se prý nevyrábějí a desky jen zabírají místo).

Když jsem ho ujistil, že je stále mám, byl nadšený. Staré dobré černé kotouče jsou dnes opět velkým hitem, stejně jako klasické gramofony (jen jsou podstatně dražší, než kdysi). Prostě jsou opět „in“, jak se dnes říká.

Chvála Bohu.