Pavla Horáková: Figurkovné

Už jako dvanáctiletý se v roce 1935 přidal ke Španělské socialistické dělnické straně a zůstal s ní spojený po 85 let. „Vždy se zdviženou pěstí bojoval compañero Díaz za lepší Granadu,“ napsal jeden granadský deník po jeho úmrtí.

Čtěte také

Pavla Horáková: Světýlka ve tmě

Jen o pár metrů dál na témže náměstí je mezi dlažebními kostkami vsazená druhá deska se stejnou datací oznamující, že na této lavičce úřadoval Manuel Anquita a usiloval o lepší Granadu. V jeho nekrologu se dočteme, že zemřel ve věku 93 let. Na dotyčné lavičce vysedával se svými přáteli Enriquem, Mercedes a Antoniem a diskutovali o sdílené vášni – Granadě.

Manuel na lavičce sedával jednadvacet let, po celý svůj důchod, a učinil z ní svou redakční kancelář. Pravidelně přispíval do místního časopisu svými postřehy o Granadě: o svátcích, pouličním životě, místních osobnostech a přírodě. Na sociálních sítích měl armádu fanoušků. „S jeho odchodem jako by zemřel kus Granady,“ napsali po jeho smrti.

Čtěte také

Pavla Horáková: Čtěme Čapka, tam to všechno je

Na rozdíl od svého téměř vrstevníka ze sousední lavičky, socialisty Pepeho Díaze, se Manuel Anquita vyhýbal politice. Psal o býčích zápasech, tramvajích a naučných stezkách. „Na nejslunnější lavičce u fontány bude navždy chybět jeho elegantní klobouk a šedé sáčko,“ píše se v nekrologu.

Přijde mi dojemné, že město vzdalo hold svým občanům, kteří se v kmetském věku nestáhli do ústraní, ale naopak svou činorodostí dodávali kolorit rušnému náměstí. Představovali mizející místní autenticitu ve městě čím dál víc požíraném anonymní turistikou.

Čtěte také

Pavla Horáková: Dismančetem navždy

Jak se vlastně pozná obec? Jednou z definic by mohla být přítomnost obecního blázna, podivína, barvitého člověka. Nějaký Pepek Vyskoč byl v každé vesnici: člověk, který se nějak odlišuje, ale obohacuje svou přítomností veřejný prostor. Je platným členem pospolitosti, která ho nenechá na holičkách. Od určité velikosti sídla se tento jev vytrácí.

V bezejmenném a odcizeném davu velkoměsta nemá takový člověk šanci být vnímán jako jedinečný a srůst s konkrétním místem a jeho komunitou. Pražské postavičky se rozplynuly v mumraji turismu a přistěhovalectví. Brno je přívětivější, hrstku svérázů z náměstí Svobody jsem před léty znala aspoň podle přezdívek, kolemjdoucí se s nimi dávali do řeči a jejich životní příběhy byly v obecné povědomosti. Na maloměstě, kam jsem se částečně přestěhovala, jsou obyvatelé vymykající se měřítkům většinové společnosti pevnou součástí veřejného života. Interakce jsou přátelské, naše světy se nemíjejí.

Čtěte také

Pavla Horáková: Město vymknuté z reality

V Anglii 18. století prý bylo módou, že bohatí majitelé panství zaměstnávali jednotlivce, aby se oblékali jako druidové, nechali si narůst dlouhé vlasy a nehty a bydleli u nich v zahradě jako ozdobní poustevníci. Nezávisle na téhle informaci vyslovil jeden můj kamarád názor, že nekonvenční lidé, kteří svou přítomností obohacují veřejná prostranství, by za své služby měli být odměňováni: obecní úřady by jim měli vyplácet apanáž, jakési „figurkovné“, za to, že oživují intravilán.

A těm zvlášť zasloužilým by obce mohly po smrti vzdát čest třeba pamětními deskami na jejich oblíbených místech, tak jako granadské úřady uctily památku čilých penzistů Pepeho Díaze a Manuela Anquity na hlavním náměstí.