Pavla Horáková: Dismančetem navždy

Dismanův rozhlasový dětský soubor (DRDS), od samého počátku spjatý s Československým a posléze s Českým rozhlasem, vznikl v roce 1935, když jeho zakladatel, režisér Miloslav Disman, nastoupil do vysílací společnosti Radiojournal. Pan Disman i jeho následovníci zasvětili souboru velkou část života a troufám si tvrdit, že spolu s dalšími tělesy je Dismaňák rodinným stříbrem rozhlasu.

Čtěte také

Pavla Horáková: Město vymknuté z reality

Měla jsem to štěstí, že mě maminka na podzim roku 1983 přihlásila do konkurzu, který se konal ve Studiu 2, a já byla úspěšně přijata do přípravky mladšího souboru. Vyzkoušela jsem si rozhlasové i divadelní herectví, učila se chápat a recitovat poezii. Zůstala jsem až do svých patnácti. Rozhlas se tehdy stal součástí mého života a je jí dodnes. Takových nás byla a je řada. Mezi absolventy DRDS jsou rozhlasáci a pracovníci televize, moderátoři, herci, zpěváci, filmaři, divadelní režiséři, spisovatelé, ale také politici.

V první polovině letošního roku rozhlas vysílal seriál rozhovorů s absolventy pod názvem Když se řekne Dismaňák, které s pomocí vedoucích vedly samy děti. Mezi zpovídanými byli i ti, kteří si vybrali povolání mimo oblast kultury, a i oni dosvědčují, že se jim dovednosti získané v Dismanově souboru v profesním životě hodily.

Čtěte také

Pavla Horáková: Návrat do Broumova

Když ty rozhovory posloucháte, začne vám po čase být něco divné – a sice jak dobře se to povídání poslouchá. Obě strany u mikrofonu totiž hovoří nezvykle zřetelně a srozumitelně. Mluv nahlas, nešumluj, nepolykej slabiky, nedrmol, klaď důraz na slova podle významu – to jsou imperativy, které si každý člen Dismanova souboru záhy osvojí a jednou provždy přijme za své.

Patrné to bylo i na představení nazvaném Dismančetem navždy, které koncem září soubor uspořádal. Na jevišti se střídaly generace od dětí sotva školou povinných až po absolventy, kteří ještě pamatují vedení Miloslava Dismana, a táhne jim na osmdesát. Na pódiu recitovali se stejnou hravou energií, jakou si pamatuju ze souborových zkoušek i já.

Na sborové deklamaci je totiž něco archetypálního, kmenového. Jazykolamy, kterými jsme se před každou zkouškou rozmlouvali, i básně, které jsme tehdy přednášeli, si pamatujeme dodnes, a kdykoli se sejdeme, dřív nebo později na sborový přednes dojde. Zkuste před bývalým dismančetem vyslovit „drbu vrbu“, „náš pan kaplan v kapli plakal“, „dej vidličky do poličky“ nebo zmínit Máchův Máj a máte na hodinu vystaráno: odříká vám všechny zlomjazýčky a odrecituje celý třetí zpěv zpaměti.

Čtěte také

Pavla Horáková: Kam šlápne vojenská bota

Leckterý rodinný příslušník se musí smířit s tím, že celý život poslouchá vzpomínky z táborů, citace z básní, písní a jazykolamů. Lidem zvenčí nejspíš připadáme jako sekta, jako příslušníci lóže, kteří se navzájem poznají ne podle stisku ruky, ale podle důrazu na předložku a nekompromisního nevyslovování hlásky J ve tvarech přítomného času slovesa být. Kolem Dismanova souboru se utvořilo společenství. V mnoha rodinách prošly souborem dvě generace a vznikla tam i manželství.

Na otázku, co jim soubor dal, mnozí bývalí členové v rozhovoru odpověděli, že kromě vzdělání a profesního nasměrování také přátelství na celý život a jisté etické maximy. Snad pro všechny, kdo jím prošli, představoval soubor zásadní formativní prostředí a podstatnou část citové výchovy. Díky, soubore, a na dalších devadesát!