Pavla Horáková: Návrat do Broumova

Je třeba vymezit se vůči včerejšímu nepříteli a vědomí, že žiju v chalupě, odkud byl vystěhován něčí starý rod, je nutné překřičet. Dokonce i u stanu, který kdosi obývá pod kolejemi u Police nad Metují, hrdě vlaje český státní symbol.

Čtěte také

Pavla Horáková: Kam šlápne vojenská bota

Jedu po stejné trati, kudy se v roce 1898 kodrcala moje prababička Marie a rok nato i její bratr František. Oba v Broumově strávili školní rok „na handlu“, aby se otrkali a naučili německy. Byla to běžná praxe v rodinách, kde se dbalo o vzdělání dětí. Můj prapradědeček byl řídícím učitelem ve Slavětíně, o něco níž po proudu Metuje. Oběma svým dětem dopřál nejlepší vzdělání. Syn vystudoval v Praze, Mnichově a Ženevě, dcera střední školu u školských sester v Hradci Králové a poté učitelský ústav.

Prababiččin broumovský pobyt dokumentují ustýskané a natěšené dopisy rodičům, praprastrýčkova školní ročenka a dvě písanky. Ty sešity teď putují se mnou, po 125 letech se oklikou přes Prahu vracejí zpátky do Broumova. Vezu je ukázat broumovským gymnazistům.

Čtěte také

Pavla Horáková: Modlitby z rabínského vršku

„‚Tohle je poslední česká ves. Teď už budou Němci.‘ Teď teprve nastávala cizina. A také krajina stávala se chmurnější,“ píše slavný abiturient broumovského gymnázia Alois Jirásek v povídce Do Němec, v níž sleduje truchlivý úděl neduživého českého žáčka, jemuž se touha po benediktinském vzdělání stane osudnou. Tou poslední českou vesnicí byl Pěkov. Železniční trať ho míjí, ale tísnivý dojem z ponuré krajiny je stejný. Horizonty se pootevřou zas až v Meziměstí a nakonec se jako fata morgana vynoří monumentální masa kláštera nad údolím Stěnavy.

Prohlížím si praprastrýčkovy písanky. Schreibheft, oznamuje tučný nápis na modrých deskách linkovaného sešitu č. 7, který vytiskl Verlag von Eichmann, Maschinen-Papierfabrik in Arnau an der Elbe čili v Hostinném v Podkrkonoší. V Praze k dostání v Hybernské ulici, ve Vídni v Johannesgasse.

Čtěte také

Pavla Horáková: O ptácích a lidech

Žák Volksschule Braunau František Vulgo Franz Praus ve školním roce 1899–1900 si v písance procvičoval německý krasopis. Velké C na slovech Cicero, Caesar, Christus. Jedna písanka sloužila pro latinku, druhá pro kurent, který v matrikách leckdy nedokážu rozluštit ani s transliteračními tabulkami. Ta druhá má hnědý přebal, na kterém je německy vytištěno, že sešit je k dostání u A. Felgenauera in Braunau. Pan Felgenauer byl místní tiskař.

„Od něj tu nic nemám,“ raduje se ředitel Muzea Broumovska a písanky si fotí. Nevezla jsem je zbytečně. Kolovaly na dvou besedách a aspoň střípečkem z rodinného archivu můžu přispět k dokumentaci přetržené historie regionu.

Čtěte také

Pavla Horáková: Tsundoku a radost z četby

Cestou z kláštera, kde muzeum sídlí, se zastavíme u domku, který už mnoho let hostí překladatele a spisovatele. „A ve kterém pokoji spíte, v tom vlevo, nebo v tom vpravo?“ ptá se mě má průvodkyně, zapálená profesorka zdejšího gymnázia, která mě pozvala na setkání se svou oktávou. „Jestli vpravo, tak tam měly jeptišky slepice. A v tom druhém králíky.“ V prosluněném jarním dni se dávné útrapy internovaných řeholnic zdají tak vzdálené. Naposled usínám v pokoji po slepicích, v tom krásném historickém městě v dojemné krajině s pohnutými dějinami, kterým nejspíš nikdy pořádně neporozumím.