Pavla Horáková: Kam šlápne vojenská bota

Po roce 1989 jsme mnohé z toho, co nás učili ve škole, museli revidovat. Místo 9. května jsme začali slavit o den dřív. A přestože jsem se narodila v Plzni, to, že „v čtyřicátom pátom Plzeň osvobodil Patton“, jsem se dozvěděla až po revoluci.

Čtěte také

Pavla Horáková: Modlitby z rabínského vršku

Pamatuju si, když se připomínalo čtyřicet, padesát i šedesát let od konce války. V roce 2005 jsem s mikrofonem na Letenské pláni natáčela rozhovory pro anglické vysílání a pospíchala je do rozhlasu sestříhat na velký speciál, který jsme v redakci sestavovali. Letos si připomínáme osmdesáté výročí a válka, ta přežilá věc z učebnic dějepisu, kterou jsme přece dávno zapudili jako Moranu, je najednou zas za humny a z kdysi idealizovaného osvoboditele je agresor.

Probírám se osobními svědectvími pamětníků roku 1945. Řídící učitel Karel Dvořák, obecní kronikář z Českého Meziříčí, odkud pocházela moje babička, závěrem válečných zápisků dodává: „Jen dějiny zhodnotí ohromnou zásluhu SSSR na našem osvobození. Měli jsme vojáky rádi, obdivovali jsme právem jejich pokrok z porevolučních let. Ať Ukrajinci, Gruzínci, Velkorusové nebo Sibirjaci, byli to lidé dobromyslní a dobrosrdeční, a jestli došlo někde k nepřístojnostem, způsobila to dlouhá válka.“

Čtěte také

Pavla Horáková: O ptácích a lidech

Rusové například zprvu nedělali rozdíly mezi přáteli a nepřáteli, píše kronikář. „Hned prvního dne si klidně řekli o hodinky a asi ve třech případech vyhrožovali revolverem. Nebylo vyhnutí a ‚davaj časy‘ se stalo okřídleným heslem.“

Než vojáci Meziříčí 14. května opustili, „proháněli nemilosrdně ukořistěné motocykly, že jich byly plné silnice i příkopy. Tak najel na místního holiče Trnovského voják a zle ho pošramotil. Poznámku, že se mohl zabít také on sám, odbyl jen mávnutím ruky: ‚Ničevó, nas mnógo.‘“

Čtěte také

Pavla Horáková: Tsundoku a radost z četby

Hojná konzumace vodky provázela v Meziříčí krádeže kol, přepadávání žen i vloupání. Jak zaznamenává pan učitel: „Velmi nemilými návštěvníky byly vojáci v mochovském revíru, kde bez ohledu na lovecký kalendář lovili bažanty i zajíce. Na ryby si dojížděli bez rozpaků s ručními granáty do rybníku Broumaru. Když netáhl motor, nafta se vylila na zem. Velké koberce s oblibou rozstříhali na podložky do aut, prvotřídní damašek trhali na onuce.“

V protilehlém koutě protektorátu si má moravská prababička zapsala událost z rodných Kozojídek obsazených při frontových bojích Němci. Jednoho rána Rudá armáda začala vesnici i s okolím ostřelovat a dělostřelecký granát zasáhl místního keťase, který nemoudře opustil sklep, aby nahoře zajistil bednu nakřečkovaného cukru. Němci raněného zanesli na obvaziště, ale zachránit se ho nepodařilo.

Čtěte také

Pavla Horáková: Vyjdou-li moje paměti někdy tiskem…

Poslali pro jeho ženu a děti, aby se přišli s otcem rozloučit. Manželka a jedna dcera však úkryt neopustily, a jak píše prababička: „Po dobytí Kozojídek vítěznou armádou se jich v tom školním sklepě nad Tonkou smilovalo dvanáct a nad její devítiletou dcerkou sedm. Když se v nemocnici dostaly z nejhoršího, Tonce se všichni, hlavně ženské, potají smáli, že si aspoň jednou v životě užila.“

Pointu nemám. Snad jen, že kam šlápne vojenská bota, přichází spoušť, že zlo plodí zlo a mezní situace v lidech probouzejí spíš to horší. A že o takové zkušenosti nestojím a nepřeju je ani nikomu jinému.