Zapojit srdce i rozum. Německá režisérka o Evropě i natáčení filmu Western

18. prosinec 2017

Civilní Western budí nadšení mezi filmovými kritiky od světové premiéry na festivalu v Cannes. S režisérkou Valeskou Grisebachovou jsme mluvili o křehkosti Evropy, westernových tvářích i maskulinitě.

Snímek vypráví o německých stavebních dělnících v odlehlém koutě bulharsko-řeckého pohraničí, kteří budují infrastrukturu potřebnou pro budoucí hydroelektrárnu. Nerozumějí si příliš mezi sebou ani s místními lidmi. V mužské společnosti německých stavařů se režisérka Grisebachová soustředí na Meinharda, málomluvného a poněkud tajemného nováčka.

S Valeskou Grisebachovou jsme mluvili ve francouzském Štrasburku během udílení LUX Prize.

Jaké máte oblíbené westerny?

Těch je hodně, takhle spontánně mě napadá film Winchester 73 od režiséra Anthonyho Manna, Pistolník od Henryho Kinga, Velká země... Jistě si dokážete představit, které filmy jsem měla na mysli, když jsem natáčela trochu současnější Western.

Váš Western funguje díky záhadnosti hlavního hrdiny. Můžete nám popsat, jak jste přistupovala k rozvíjení jeho postavy?

Když jsem psala scénář, tak už jsem pomalu začínala hledat herce. Muže, který by v sobě měl určitý rozpor. Šlo mi o to, aby nevypadal jako typický vůdce, ale spíš aby to byl svým způsobem elegantní, krásný muž. Musíme věřit jeho fantazii, jeho vlastní verzi minulosti, kterou nám o sobě zprostředkovává. Zároveň v něm ale tušíme mnohem menšího muže, než jakým se zdá být; muže, jenž mívá strach, někdy vystupuje jako oportunista a rozhodně není tak silný, jak vypadá. Meinharda Neumanna, který nakonec ve filmu hraje hlavní roli, i když není profesionální herec, jsem objevila zhruba před šesti lety na trhu s koňmi. Byla jsem v šoku, když jsem poprvé viděla jeho tvář – je tak ikonická, protože připomíná muže z oněch starých westernů. Zároveň je jeho obličej tvárný, Meinhard totiž vypadá úplně jinak, když se směje, takže se do role skvěle hodil. Atmosféra, která provází jeho cestu a pobyt v Bulharsku, neležela jen na něm, tu spoluvytvářeli také ostatní herci a kameraman.

Dá se říct, že Western pojednává o současné maskulinitě?

Ano, mě ale zajímala i ta starosvětská mužnost, protože přítomnost žijeme obklopeni starými legendami a mýty – ostatně, westerny jsou také mýtem, který nám toho může říct hodně o společnosti, o jejím uspořádání a právě i o mužnosti. Už jako malou holku mě tento mužný žánr fascinoval a když jsem vyrostla, chtěla jsem prozkoumat kořeny této fascinace. Myslím, že to má co do činění s hrdiny, kteří v těchto filmech vystupují. Jsou to osamělí, melancholičtí muži, kteří hledají svobodu a nezávislost; zároveň ale chtějí být někde prostě doma. Western mi dal možnost vyjádřit se jejich prostřednictvím k současné maskulinitě. Stejně tak mě vždy zajímá kontrast fikčního příběhu a reality, protože ta jde vždy ruku v ruce s fantazií. Celé obsazení, herci, jejich těla, jejich životní zkušenosti - to vše je pro příběh velmi důležité.

Můžete změnit svět, i když vám nikdo nevěří, říkají tvůrci filmu 120 BPM

120 BPM, 2017

Velká cena poroty z festivalu v Cannes a řada dalších ocenění zdobí francouzský snímek 120 BPM (120 battements par minute). Odehrává se v 90. letech během epidemie AIDS. Hnutí Act Up sdružuje lidi s touto chorobou a jejich přátele a podporovatele. Ostře, ale nenásilně vystupují proti nezájmu vlády, farmaceutických firem a veřejnosti. Hlavní hrdinové filmu bojují o společenskou změnu, ale i o vlastní lásku a život, který jim nemoc radikálně krátí.

Byl ve filmu od začátku i politický přesah? Řada recenzí poukazuje na to, že Western pojednává o současné Evropě, že ukazuje vztahy mezi centrem a periférií a vyjadřuje se ke stavu evropské integrace...

Ano byl, i když mně přesahy zrovna nejdou... Před lety jsem si dělala průzkum k mému předcházejícímu filmu a říkala jsem si, že bych se ráda někdy věnovala tématu rozptýlené xenofobie. Hlavně v Německu, protože odtamtud pocházím, ale jde o univerzální věc. Všichni máme tendenci se při setkání s cizincem automaticky stavět do povýšené pozice a předsudky tak brzdí empatii. Tohle se promítlo také do Westernu. Od začátku mne zajímaly různé podoby Evropy, která v Bulharsku vypadá docela jinak než v Německu. Dnešní globální svět se zmenšuje a zrychluje, ale nakonec stejně dojde k tomu, že se dva lidé potkají uprostřed vesnice a snaží se porozumět jeden druhému. Možná to není ten přesah, který ve Westernu všichni vidí, ale víra v prostá mezilidská setkání je pro mě zásadní. Lidé se budou nadále setkávat, i když z takových interakcí mohou mít zpočátku obavu, protože budou nuceni čelit svým slabinám a to každého vždy stojí spoustu sil.

Western, 2017

Podle mě Western vypráví o limitech komunikace a teprve pak ho vnímám jako svého druhu politické poselství.

To tvrzení se dá ale i obrátit, nejsou to jen limity komunikace, ale také její možnosti. Někdy se totiž můžete s druhým dorozumět jen očima nebo rukama... O lidech se toho hodně dozvíte už jen díky způsobu, jakým vstoupí do místnosti. Hodně informací přece vyvozujeme z dojmů, z asociací a i na tyto prostředky nonverbální komunikace se často spoléháme.

Zmínila jste Vás předchozí film Touha, který je z roku 2006. Mně se moc líbil, takže jsem Váš další snímek netrpělivě vyhlížel a nakonec jsem na něj čekal 11 let. Proč tak dlouho?

Sama nevím, pro mě samotnou je taková proluka překvapivá. Staly se různé věci a můj život se zdaleka netočí jen kolem kinematografie. Nejprve jsem o Westernu dlouho přemýšlela, protože nebylo jednoduché příběh dobře vystavět; taky se mi narodila dcera, pracovala jsem na dalších filmech... Šest týdnů před začátkem natáčení se ukázalo, že nám chybí část financí k pokrytí rozpočtu. Proces se tedy zastavil a čekalo se další rok, než se sehnaly peníze, takže jsme v přípravné fázi zažili i tyto těžkosti... Najednou uplynulo 11 let, ani nevím jak.

Western. Old Shatterhand v Bulharsku nabourává představu o vícerychlostní Evropě

Western, 2017

Česká kina promítají německý Western, kritiky oceňovaný film Valesky Grisebachové.

Můžete popsat, jak jste pracovala s herci, respektive s neherci, na samém okraji Evropy?

Nemám skoro žádné zkušenosti s profesionálními herci, ale zřejmě bych k nim přistupovala stejně jako k nehercům. Samozřejmě, školení profesionálové mají zcela jiný výrazový rejstřík, nástroje a zkušenosti, herectví je přece jen jejich povolání. Základ podle mně zůstává vždy stejný - představit si scénu, vycházet z vlastních prožitků, zapojit srdce i rozum a metodou pokus-omyl zkoušíte, zda scéna funguje nebo ne. Čas je hodně důležitý faktor. Herci a štáb si na sebe musí zvyknout a protagonisté si postupně uvědomují, co to obnáší podílet se na vzniku filmu. Scény si ale přehráváme a zkoušíme od samotného začátku natáčecího procesu.

O filmech nominovaných na cenu LUX Prize zaznělo, že poukazují na křehkost Evropy. Myslíte si, že je Evropa křehká?

Evropě důvěřuji a na jednu stranu se domnívám, že je stabilní. Pro mě osobně je ale poněkud šokující sledovat rostoucí nacionalismus v řadě evropských států. Měla jsem třeba za to, že se Němci shodnou na jasném výkladu německých dějin 20. století; že vládne jakýsi konsenzus týkající se historie. A to se změnilo. Rostou projevy nenávisti, což mi přijde děsivé – jako bychom zapomínali na minulost; nejen v Německu, ale i jinde. Proto je Evropa nestabilní. Ano, máme tu brexit a řadu diskuzí, které země a za jakých podmínek chtějí zůstat součástí evropského společenství. Takové debaty by se ale neměly odehrávat jen na úrovni států a Evropského parlamentu, ale jsou povinností a zodpovědností každého z nás. Každý Evropan by si měl sám pro sebe definovat, co to znamená být evropským občanem. Takže vlastně ano – myslím si, že Evropa je křehká.

Western, 2017

A pro mě osobně je zase velmi důležité, že s postavami ve Vašich filmech mohu sympatizovat. Najdeme je na těch nejzákladnějších, nejobyčejnějších místech, ať už v Braniborsku nebo v Bulharsku, ale vždy k nim cítím značnou náklonost.

Samozřejmě, i já je mám velmi ráda, i když se často nechovají sympaticky. Jinak to ani neumím, ke svým postavám a k hercům musím mít vždy velmi blízko.

Můžeme doufat, že se s dalším filmem vrátíte dřív než za 11 let?

Uvidíme, bylo by to samozřejmě skvělé.

autor: Pavel Sladký
Spustit audio

Související