Poznal jsem temnotu. Nesoudím, říká dánský filmový střihač o filmech s těžkými tématy

Snímky, které patřily mezi nejlepší filmy roku 2012 a 2014 i mimo samostatný dokumentární žánr, vyprávějí o Indonésii. Ta v 60. letech pod vládou vojenské junty začala zabíjet komunisty. Genocida nakonec stála život více než milion lidí. Dokument Způsob zabíjení je vhledem do myslí masových vrahů a sondou do (dnešní) společnosti, kterou pomohli stvořit, protože nechává vrahy před kamerou inscenovat jejich někdejší činy. Druhý, návazný film Podoba ticha je cestou za odpouštěním a proti zapomenutí. Sleduje více život přeživších. Režisér Oppenheimer natáčel oba filmy prakticky zároveň, protože věděl, že po premiéře už se do Indonésie nebude moct vrátit.

Niels Pagh Andersen byl v Česku na pozvání Institutu dokumentárního filmu a po jednom z workshopů na MFDF Ji.hlava vznikl následující rozhovor o práci střihače na filmech s těžkým tématem, rozdílu mezi dokumentárním a hraným filmem, mužských slzách a dalších tématech. Poslechněte si ho celý v záznamu pořadu Reflexe. Nabízíme vám ale část interview i v přepisu:

Nejdřív se zastavme u Vaší spolupráce s Joshuou Oppenheimerem, konkrétně u dvou zásadních filmů, které jste spolu dělali – Způsob zabíjení a Podoba ticha. Jak jste se vy dva potkali?

S Joshuou nás dala dohromady dánská producentka Signe Sørensenová. Joshuu jsem poprvé viděl na konferenci, kde prezentoval kus natočeného materiálu. Nic podobného jsem nikdy neviděl – jak v otázce přístupu, tak v otázce stylu. Zpočátku jsem si říkal, že bych snímek asi nezvládl sestříhat. 

Musel jsem se ujistit, že s Joshuou stojíme na stejné straně politického, filozofického i etického spektra. Dost intenzivně jsme tyhle věci probírali a pak se rozhodli, že spolu budeme pracovat. Takový profesní zážitek jsem dosud neměl. Kdybych měl na sebe prozradit jednu pozitivní vlastnost, pak je to zvědavost. Vždycky se snažím stříhat takové filmy, s nimiž si zpočátku nevím rady, protože se prostě nerad opakuji.

Náměty obou filmů jsou tíživé, jde o genocidu. Je pro vás těžké se na takové záběry dívat, nebo jde zkrátka o práci, takže je ve finále berete jako obrazový materiál, který je potřeba seskládat a nevnímat krutost v nich obsaženou?

První zhlédnutí je velmi důležité, je to vpravdě panenský moment. Takže se snažím film obsáhnout tak, aby se mnou tenhle prvotní vjem zůstal během celého dalšího procesu. Připraví mě totiž na to, co budu během práce vídat pravidelně. Zůstávám otevřený, ale zároveň se musím chránit. U jedné scény jsem začal plakat. Přitom nebrečím nijak často; jsem citlivý, ale jako většina mužů pláču méně, než bych měl. (…) Nezlomily nejbrutálnější výjevy, ale jeden velmi lidský moment.

Čtěte také

Tanec uprostřed hudby, zvuku, herectví a vyprávění. Filmový střihač Joe Walker vypráví o své profesi

Pak ale celý proces začne a vy už nemůžete být pořád ve válce. Střih trval rok a nemůžete být po celou dobu ponořený do světa takového díla – například Způsob zabíjení měl víc než tisíc hodin natočeného materiálu. Nelze to redukovat jen na práci, ale postupně začnete sebevíc zneklidňující výjevy vnímat spíš jako strukturu a způsob vyprávění. Může se zdát, že takový přístup k filmu o genocidě ze mě dělá cynika. Ale když stříháte komedii, přece každý den nesedíte ve střižně a nebubláte smíchy. Abyste se pobavili, stačí vtip slyšet jednou. Pak už musíte přemýšlet nad tím, jak vtip co nejvíc zdůraznit.

Když jsem byl mladší, snažil jsem se filmy stříhat tak, aby konvenovaly s mojí vizí světa, ale teď mě víc zajímá, jaký je svět doopravdy. Poznal jsem lidskou temnotu a tahle zákoutí naší duše a všechny šedé zóny mě enormně zajímají. Spoustu věcí jsem v životě pokazil a vím, že nic není černobílé. Jen doufám, že ze mě nikdy nebude cynik; a že moji přátelé a rodina by to včas zachytili a varovali mě.

Zmínil jste, že jako spousta mužů málo pláčete. Neměli by se muži taky víc smát a celkově být mnohem emocionálnější?

To nevím, myslím, že mně osobně smích jde daleko lépe než pláč. S Joshem nás spojily dvě věci. Jednak jsem v životě napáchal spoustu prohřešků, takže ostatní opravdu nesoudím. Zvládnu hodně času strávit s vrahem Anwarem, aniž bych ho odsuzoval. Je to člověk jako já nebo vy. Každý z nás v sobě nese něco dobrého a něco zlého – a zabíjení je přece lidské. Děláme to my, lidé, a pokud chceme pochopit mechanismus zabíjení, proč toho jsme jako lidské bytosti schopni, pak musíme přijmout i to, že zlo k humanitě neoddělitelně patří. (...)

Ve vaší střihačské filmografii najdeme asi 50 titulů. Převažují dokumenty, nebo hrané filmy?

Podle mě toho musí být mnohem víc, protože jsem se podílel na stovkách projektů. A to jsem nikdy nechodil na žádnou filmovou školu. Začal jsem jako mladík posedlý filmem, s takovým nasazením, jaké ostatní investují třeba do sportu nebo rockové hudby… O necelých 10 let později jsem se podílel na norském filmu nominovaném na Oscara; pracoval jsem na velkých hollywoodských produkcích. Ale potom jsem s tím přestal, protože film pro mě byl jen film. Jedno jaký, klidně reklama na kávu. Můj sen, pracovat v Hollywoodu, se mi sice splnil a zároveň se mi rozplynul pod rukama. Bolelo to, nic jsem nezvládal, začal jsem hodně pít, málem jsem si zničil celou kariéru; pak jsem se pomalu přesunul k dokumentu. A tam se mi věci a hodnoty začaly navracet… Na housle se může naučit hrát kdokoliv, ale opravdového virtuosa dělá jeho tón. A já jsem ten svůj našel na poli dokumentu.