Filmový deník Pro Samu je nejcennější ze současných blízkovýchodních filmů

A nutno říci, že jim jejich odvaha vyjíždět do těchto oblastí a pořizovat tam materiál vynáší řadu kritických ocenění. V roce 2017 vyhrál na festivalu v Sundance Velkou cenu poroty za nejlepší dokument až greengrassovsky intenzivní portrét členů Bílých helem Poslední v Aleppu. Ve stejném roce vznikl projekt O otcích a synech, zachycení znepokojivě odlišných životních cest dvou syrských bratrů si vysloužilo nominaci na Oscara. Poetičtější, ale neméně syrový dokument Still Recording o dvojici přátel a umělců uprostřed válečné vřavy taktéž procestoval nejeden festival.

Čtěte také

Válka má dnes podobu křeče. Jakub Szántó líčí v knize Za oponou války 20 let válečného zpravodaje

Včetně jihlavského, kde získal Zvláštní uznání sekce Svědectví o politice. V neposlední řadě je tu hraný snímek, který loni vzbudil značný ohlas – Kafarnaum režisérky Nadine Labaki. První majoritně libanonský snímek nominovaný na Oscara vypráví příběh chlapce, který se rozhodl zažalovat své rodiče za to, že jej přivedli na svět.

Naděje v bezvýchodných situacích

Co si ze stručného výčtu filmů tematizujících Blízký východ, které vznikly v horizontu necelých tří let, odnést? Možná cynické „Sýrie táhne“, nebo obecnější a možná ještě cyničtější „lidské utrpení diváky i kritiky baví“. Což samozřejmě není nic nového, na zobrazování utrpení a jeho divácké konzumaci se vydělává přinejmenším od prvních novin obsahujících fotografie.

Bylo by snadné v rámci dnes tolik využívané generalizace takto definovat film Pro Samu. Ten zdánlivě dokonale koresponduje se všemi výše zmíněnými projekty. Odehrává se v Sýrii, konkrétně ve zdecimovaném Aleppu. Je v něm zachyceno mnoho explicitního i psychického lidského utrpení. A opět mimořádně rezonuje ve festivalových a kritických kruzích. Příklady? Cena Golden Eye za nejlepší dokument v Cannes. BAFTA za nejlepší dokumentární film. Nominace na Oscara za nejlepší celovečerní dokument. Sice neproměněná, na prestiži jí to ale neubírá. Může ale vůbec další film v řadě využívající stejné prostředí a v mnoha ohledech stejná témata přinést divákům něco alespoň elementárně nového? Musím říct, že může. A jsem tím velmi příjemně překvapen. Je dost možná problematické v souvislosti s Pro Samu používat slovo příjemné.

Čtěte také

Amre Sawah: Lidé v Sýrii nejsou svobodní. Nemůže tak být svobodné ani jejich umění

Dokument novinářky Waad Al-Khateab, protagonistky snímku, byť z větší části skryté za kamerou, a britského filmaře Edwarda Wattse, je totiž svou strukturou i vyzněním do značné míry antitezí výše zmíněného Kafarnaum. Tam, kde divákům Nadine Labaki servírovala instantní porci bídy a bezvýchodnosti, která je tak přehnaná, až je nemožné se nad ní dojmout, Pro Samu nabízí paprsky naděje prosvěcující všudypřítomnou krutost. Kafarnaum podprahově (a doufejme, že nevědomky) naznačovalo, že lidé žijící v chudobě by si raději vůbec neměli pořizovat děti. Pro Samu říká, že navzdory pochybnostem je právě dítě elementem, kvůli kterému stojí za to dál bojovat. Patetické? Dost možná. V rámci konceptu, který si tvůrci dokumentu nastolili, nicméně také téměř bezvýhradně funkční.

Žalozpěv nad minulostí i poselství pro budoucnost

Pro Samu (For Sama), režie Waad Al-Kateab |foto: Artcam Films

Waad zaznamenávala události v Aleppu od roku 2012. V té době byl její budoucí manžel stále pouze jeden z nejlepších přátel a jejich dcera Sama tedy hudbou budoucnosti. Všechny střípky jejich pohnutého společného osudu se dozvídáme postupně, v nechronologickém uspořádání. Celý dokument je koncipován jako dopis adresovaný právě titulní Samě, která je ať už doslova nebo abstraktně přítomná doslova v každém záběru. Waad se jí zpovídá. A snaží se prostřednictvím konkrétního uspořádání nasbíraného materiálu obhájit svá mnohdy problematická rozhodnutí, která mnohdy nejsou úplně kompatibilní s její mateřskou rolí. Kafarnaum bylo obžalobou. Proč zbytečně rodit děti do utrpení? Pro Samu je obhajobou. Proč je důležité mít dítě, i když jsou okolnosti kolem více než nepřívětivé? Tohle poselství se Waad své dceři svým filmem-zpovědí snaží předat.

Ve velkorysém časovém rozpětí se navíc nedaří pouze vykreslit zrod a nesnadný vývoj jedné podivuhodně pevné rodinné jednotky. Jde zároveň o působivý žalozpěv za celé Aleppo a jeho ztracené obyvatele, protagonistčiny přátele. V závěru jakoby v jejích slovech zaznívaly myšlenky Waltera Benjamina – díky filmovému aparátu a vzpomínkám, které jeho prostřednictvím zachytíme, můžeme být schopni přivést k životu naše zapomenuté mrtvé. Minulost se nedá vrátit zpět a změnit. Je třeba ji ale zachytit, připomínat si ji a poučit se z ní. Udělat z ní poselství, které předáme našim budoucím generacím. Pro Samu je svou formou i obsahem ztělesněním této myšlenky. Proto ji také z toho přehršle zmíněných blízkovýchodních filmů považuji za příspěvek k tématu nejcennější.