Amre Sawah: Lidé v Sýrii nejsou svobodní. Nemůže tak být svobodné ani jejich umění
Syrský dramatik, divadelní a filmový režisér a novinář Amre Sawah, který žije od roku 2015 ve Francii, představil koncem minulého roku v Praze svou hru Rodinné tajemství. Jako scénické čtení byla v překladu Adama Pospíšila a Petra Felčera uvedena na 11. ročníku festivalu Nad Prahou půlměsíc.
Kdy se v Sýrii datuje nové divadelní hnutí?
Nové divadelní hnutí datujeme v Sýrii od konce 40. let dvacátého století. Charakterizovat ho z estetického, společenského nebo politického hlediska není jednoduché. Já bych ho přirovnal k nově narozenému dítěti, které se snažilo najít vlastní cestu. Pokud pomineme tradicí a náboženstvím svázanou společnost tehdejší Sýrie, duchem to bylo umění svobodné. Snažilo se neomezovat žádnými hranicemi – ani estetickými, ani myšlenkovými. Přirozeně, že tímto způsobem charakteristiku divadelního hnutí zjednodušuji. Ale abychom mohli nahlédnout na jeho podstatu, museli bychom podrobně rozebrat dobu, místo a společenskou atmosféru, ve které se utvářelo.
Které období v dějinách syrského divadla považujete za nejsilnější?
Řekl bych, že byla dvě. To první bylo už v 50. letech dvacátého století, nikoli co se týče množství inscenací, ale spíše co se týče kvality jednotlivých produkcí. Další silné období lze zaznamenat mezi devadesátými lety a rokem 2009. To bylo příznačné velkým množstvím dobrých inscenací i původních her. Nicméně neberte tento můj postřeh jako odbornou sondu. Je to jen můj osobní názor.
Která jsou syrská divadelní epicentra?
V Sýrii máme jen dvě divadla. Dříve bylo divadelních míst mnohem více. Divadlo se také hrávalo kupříkladu v kinech. Těmi zásadními divadly nejen v kontextu silných let syrského divadla byla Al-Hamra a Al-Kabbani v Damašku. Přirozeně, když mluvíme o divadelním hnutí v Sýrii, nemůžeme ho srovnávat s tím, co se v divadle děje v Evropě.
Pocházím z umělecké rodiny, která kulturu vždy ctila. Když mi bylo šestnáct, začal jsem psát a už jsem nemohl přestat. Nejdřív jsem si myslel, že se ze mě stane archeolog. Ale později převážila láska k psaní a divadlu. Přihlásil jsem se proto na divadelní a dramatický institut. A tam jsem zjistil, že v divadle a u divadla se cítím dobře, že to zkrátka byla správná volba. Tato škola byla založena v roce 1977 v Damašku. Byla institucí, která formovala novou generaci herců a hereček, stejně jako absolventy režie, dramaturgie, scénografie a divadelní kritiky. Tato škola měla na vývoj syrského divadla a dramatu jistě velký vliv v tom smyslu, že utvářela a formovala celou řadu syrských divadelních osobností.
Vy jste ukončil divadelní studia na přelomu nového milénia. Dalo by se říci, že v té době zažívalo syrské divadlo nějakou proměnu, případně, že se vyznačovalo nějakými tendencemi v režii nebo dramatické tvorbě?
Svět syrského divadla je malý svět. Nelze to srovnávat s divadelním děním například ve Francii nebo na newyorské Broadwayi. To, co utvářelo na přelomu milénia divadelní kulturu v Sýrii, byly inspirace ze zahraničí, kupříkladu z již zmíněné Francie, ale třeba i dramatika ze Španělska nebo inspirace ze zemí Magrebu, jako je třeba Tunisko.
V jaké situaci se divadelníci a syrská divadla nacházejí v současné době, tedy v době válečného konfliktu, v době, kdy je země politicky, společensky i geograficky roztříštěná a válkou poničená?
Asi si umíte představit, že ta situace je nesmírně komplikovaná. Je mi moc líto, že v Sýrii stále žije řada mých přátel, pro které bych si přál, aby mohli svobodně tvořit, ale také aby mohli bez strachu svobodně žít. Svobodní ale v tuto chvíli nejsou a svobodné není ani jejich umění. Cokoliv udělají, cokoliv vytvoří si současný politický režim bere za své a snaží se skrze jejich práci vylepšit svou tvář.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
