Tanec uprostřed hudby, zvuku, herectví a vyprávění. Filmový střihač Joe Walker vypráví o své profesi
S elitním britsko-hollywoodským střihačem mluvíme o připravované sci-fi Duna a spolupráci s režiséry Denis Villeneuvem a Stevem McQueenem. A o tom, z čeho bolí střihače ruce…
Joe Walker je renomovaný americký střihač britského původu. S režisérem Stevem McQueenem spolupracoval už na jeho celovečerním debutu Hlad a poté na všech dalších snímcích, včetně Oscarem oceněného dramatu 12 let v řetězech. Další úzká spolupráce Walkera pojí s kanadským režisérem Denisem Villeneuvem, pro kterého stříhal jeho tři hollywoodské filmy – Sicario, Příchozí a Blade Runner 2049 – a bude se podílet také na chystaném projektu adaptace známé sci-fi Duna. Přečtete si část rozhovoru z pořadu Reflexe, celý si ho můžete poslechnout v audio podobě.
Film Hlad je celovečerní debut režiséra Steva McQueena a vaší první spolupráce, pokud se nemýlím. Mohl byste posluchačům váš první společný snímek přiblížit? Jde o film o hladovce irských vězňů v britském vězení plný dlouhých záběrů, specifického napětí a celkově o velmi drsné dílo…
Jedna věc mi přišla na projektu filmu Hlad zajímavá a provokativní. Vyrůstal jsem v katolické rodině, kde se hladová stávka vězňů z IRA dost démonizovala. O Bobbym Sandsovi se běžně žertovalo ve škole – jednak kvůli tomu, že se jednalo o protest namířený proti britské vládě, ale taky protože se stávkující neštítili sebevraždy, a to šlo proti pravidlům našeho náboženského vyznání. Pro mě, a vlastně i pro širší společnost ten příběh přišel ve správný čas, protože umožnil důkladně prozkoumat události ve věznici Maze. Možnost stříhat uvedený film a tím pádem se podívat do tohoto specifického historického momentu jsem cítil jako privilegium.
A pak jste se Stevem McQueenem pokračovali ve spolupráci na dalším filmu Stud. Oba snímky jsou velmi fyzické. Jak se tohoto skoro tělesného efektu dosahuje?
Oba přetékají určitým typem napětí. (…) Takové napětí se přirozeně přenese i na diváky. Stevovy filmy si často pohrávají s vědomím času a jako střihači mi jeho přístup dává netušené možnosti. Můžete dlouho hledět na přemýšlejícího herce a střihnout na něco dalšího a tím se automaticky vytváří dojem, že zrovna o tom herec jako postava přemýšlí – ať jde o věc minulou nebo budoucí. Takhle se nedá pracovat v rozhlasové hře, v románu nebo v malbě, ale jde o neoddiskutovatelnou přednost kinematografie. Stevovy filmy obsahují specifické napětí a často to přímo souvisí s drsným střihem, kdy v jedné scéně setrváte velmi dlouho. Nikdo vás jako diváka nedrží za ruku a nevede vás, jako například ve standardně stříhaných televizních filmech, kde střih zprostředkovává maximum informací…
To je v kostce Vaše spolupráce se Stevem McQueenem. Další režisér, jehož filmy pravidelně stříháte, je Denis Villeneuve. Často se novináři ptají po odlišnostech spolupráce s těmito dvěma režiséry a vy odpovídáte, že mají víc společného než rozdílného.
Denis všechno pečlivě plánuje a dělá úžasné storyboardy. Jeho dlouholetý spolupracovník Sam Hudecki, umělec původem z Toronta, kreslí víc než jen pouhý sled obrázků. Jsou to skicy plné designových nápadů a probírat se jimi představuje čirou rozkoš. Abych pravdu řekl, někdy se snažím ty jejich plány trochu podrývat a dostat do výsledku něco ze svého ega.
Steve také plánuje, ale s kresbami nepracuje a často reaguje až na place na herce a konkrétní scénu. Kdykoliv to jde, snaží se točit na jeden záběr, to je pro něj typické. Vdovy, naše zatím poslední spolupráce, má několik výjimečných kontinuálních záběrů. Denny má oproti tomu rád určitou klasickou zdrženlivost střihu. Oba zaujímají poměrně sofistikovaný postoj vůči střihu a oba mají rádi rytmický aspekt filmového střihu – to se snažím do našich společných projektů vnášet. Dostalo se mi klasického hudebního vzdělání, takže nejdřív jsem hrál v kapelách a pak jsem psal klasickou hudbu. Svoji střihovou praxi tak považuji za umění kompozice – ať už se jedná o herecké výkony, melodii lidského hlasu, ticho, zvukové efekty nebo užití hudby. Snažím se do střihu vnášet hudební cítění co to jen jde a oba režiséři si tohoto přístupu velmi cení.
Jaký byl váš vztah k původnímu Blade Runnerovi; předtím, než jste se začal chystat na pokračování s názvem Blade Runner 2049?
Asi jsme skupina dost vyšinutých filmařů, že jsme se vůbec odvážili navázat na tak úžasný film jako je původní Blade Runner. Je to jeden z mých nejoblíbenějších snímků a často jsme si ho před začátkem prací pouštěli – jak s Denisem, tak s mým vlastním týmem. Snažili jsme se identifikovat ty prvky, které v původním filmu opravdu fungují. Všiml jsem si jedné věci; totiž že střihač prvního Blade Runnera měl zázemí v práci se zvukem. A toho jsme se v sequelu snažili držet. Mám na mysli všechny ty zvuky, kdy nevíte, jestli to je ruch, zvukový efekt, hudba nebo atmosférický šum. A objevili jsme i další pozoruhodnosti, například určitý nalomený optimismus Vangelisovy hudby. Skoro by to mohl být soundtrack ke kovbojce; je to nesmírně pozitivní a hrdinská melodie, která je ale zasazená v absolutně dystopickém a chátrajícím světě. Tuhle kolizi nálad jsme se snažili udržet. Chtěli jsme tedy maximálně vycházet z původního snímku, neustále jsme se k němu vraceli a ověřovali si, co pro tenhle fikční svět funguje a co už ne.
Blade Runner 2049. Villeneuve natočil naředěnou aktualizaci klasiky
Nový film Blade Runner 2049, navazující na legendární snímek Ridleyho Scotta z roku 1982, pátrá po zázraku. Není to hloupý film, jen je zbytečně doslovný.
Odpůrci filmu Příchozí tvrdí, že je překombinovaný a žádá od diváků až příliš mnoho empatie, pro mě osobně jde o dílo nesené hlavně hereckými výkony. Jak se takový film stříhá, jaká je interakce střihače a herectví?
Vztah střihače a herce bych přirovnal k neviditelnému tanci. Nejste s nimi na place a často je potkáte až v postprodukci, kdy natáčejí postsynchrony; někdy dokonce až během rozhovorů s novináři. Když stříháte například bojovou sekvenci, tak na konci dne vás opravdu bolí ruce. Zdravotní pojištění to prý nepokrývá, ale chci tím říct, že dýcháte a cítíte spolu s herci. Jako střihači se díváme na všechny natočené klapky. V poznámkách se sice dočteme, kterou z nich tvůrci preferují – jestli číslo 4 nebo 9. Ale v ostatních číslech se mohou skrývat určité nuance, které můžeme taky použít. (…) Takže si musíte pamatovat všechny dostupné záběry z jedné scény a pracovat pro a v souladu s hercem. Profese střihače je skvělá, protože vám dovoluje být uprostřed všeho – hudby, zvuku, herectví a vyprávění. Můžete pozměnit tempo filmu; vzít scénu zamýšlenou jako dialog a udělat z ní jen sérii pohledů. Ve správný moment to může mít větší dopad, než když lidé natvrdo říkají, co cítí.
Rád bych se zeptal na jeden specifický projekt, dokumentární film Life in a day, který vznikl před osmi lety. Jako koncept na papíře to nezní zrovna jako věc, na kterou bych spěchal do kina, ale věřím, že pro střihače to musela být výzva. Složit dohromady harmonický kaleidoskop záběrů z celého světa z jediného dne – jak se do takové spousty materiálu vstupuje?
Původní idea stála na tom, že prostřednictvím YouTube lidé sami dodají materiál natočený během jediného konkrétního dne. Dostali jsme obrovské množství materiálu, asi 4 a půl tisíce hodin. Na projektu jsem byl jediný střihač, ale pomáhala mi spousta rešeršistů, kteří hovořili různými jazyky – sešla se nám totiž videa z víc jak 190 zemí. Ti procházeli jednotlivé záznamy a materiál katalogizovali podle klíčových slov. Pokud jsme potřebovali třeba sekvenci s kuřetem a jeptiškou z Bolívie, tak jsme ji dohledali. Klipům jsme taky přiřazovali hodnotící hvězdičky. Jedna znamenala nic moc, dvě značily jakž takž materiál, tři – dobře natočeno, ale bez příběhu, čtyři avizovaly dobrý příběh a zajímavé postavy a video s pěti hvězdičkami se rozhodně mělo dostat do výsledného sestřihu. S Kevinem McDonaldem jsme se tak probírali jen tím nejlepším materiálem. Ve výsledku to znamenalo, že jsme zhlédli nějakých 200 až 300 hodin a dostali se do bodu, že ještě jednou YouTube video způsobí, že zapomeneme jména svých dětí nebo vlastní datum narození. Už mi zkrátka nezbývala mozková kapacita. Téma, které nakonec filmu dodalo tvar, souviselo s měsícem v úplňku. Šlo o stovky klipů – lidé si povídají přes záběry natočené dalekohledem, někdo jiný uprostřed noci vstával nakrmit dítě. To nám umožnilo sestavit film od půlnoci do půlnoci. Pohrávali jsme si také se záběrem na noviny, který se nám objevil v příspěvcích ze 16 zemí. Ind přijede na kole a vezme si italské noviny, které strčí do německé schránky a ty si přečte Brit. Spojili jsme tyhle jednotlivé výjevy v pozitivním, optimistickém duchu a za sebe musím říct, že šlo o jednu z nejpříjemnějších pracovních zkušeností, na kterou jsem velmi pyšný.
McQueenovy Vdovy nemlčí aneb Jak patriarchát nutí zoufalé lidi dělat zoufalé věci
Oscarový režisér Steve McQueen (12 let v řetězech) a hvězda současného literárního thrilleru Gillian Flynnová ve filmu Vdovy připravili thriller dalece převyšující pouhou zábavu.
Jak je na tom filmová adaptace sci-fi Duna, kterou chystá Denis Villeneuve? Už jste četl scénář?
Na tenhle projekt mě potvrdili zhruba před týdnem. S Denisem jsem zatím pracoval na třech filmech – na Sicariovi, Příchozích a Blade Runnerovi – a mezi nimi nebyly žádné proluky. Sotva jsme dotočili jeden film, už jsme naskočili do dalšího. Ale mezi Blade Runnerem a Dunou je skoro roční proluka, takže nemám ani tyhle informační střípky. Co vím, tak Denny vždy k Duně přistupoval s velkým zaujetím a knihu miloval už od nějakých 12 let. Když k tomu připočteme jeho schopnost vytvářet velmi plastické fikční světy, tak se moc těším i když absolutně netuším, co přesně má v plánu.
Takže můžeme říct, že s filmy Příchozí, Blade Runner 2049 a Duna budete zřejmě nejzkušenějším evropským střihačem na poli sci-fi.
To je opravdu zvláštní titul pro někoho, kdo se kdysi viděl jako skladatel klasické hudby. Ale ano, beru to.
Související
-
Kinematografie jsou emoce ve tvářích herců, říká kameraman oscarového filmu Saulův syn Mátyás Erdély
Vyhledávaný maďarský kameraman má za sebou snímky Delta, Saulův syn, James White a další. Nyní česká kina promítají výpravnou tajemnou novinku Soumrak.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.