Můžete změnit svět, i když vám nikdo nevěří, říkají tvůrci filmu 120 BPM

120 BPM, 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 120 BPM, 2017
0:00
/
0:00

Velká cena poroty z festivalu v Cannes a řada dalších ocenění zdobí francouzský snímek 120 BPM (120 battements par minute). Odehrává se v 90. letech během epidemie AIDS. Hnutí Act Up sdružuje lidi s touto chorobou a jejich přátele a podporovatele. Ostře, ale nenásilně vystupují proti nezájmu vlády, farmaceutických firem a veřejnosti. Hlavní hrdinové filmu bojují o společenskou změnu, ale i o vlastní lásku a život, který jim nemoc radikálně krátí.

Poslechněte si záznam exkluzivního rozhovoru s tvůrci filmu 120 BPM z pořadu Reflexe. U příležitosti udílení LUX Prize ve francouzském Štrasburku jsme mluvili se spoluscenáristou filmu Phillippem Mangeotem, producentkou Marie-Ange Luciani a hercem Antoinem Reinartzem.

Jaké je dnes dědictví aktivistické skupiny Act Up, toho, co dělala v 90. letech?

Phillippe Mangeot: Když nikdo nevěří tomu, co děláte a že můžete něco změnit, stejně se to může jednou podařit. Možnost tu je. Dědictví toho, co organizace Act Up dělala je v tom, že se můžete postavit a čelit problémům, které vás trápí. Můžete začít od sebe samotného, od své nemoci, svého nutkání a svého trápení. Máte tu možnost, zvednout se, vyjít do ulic. Dělat politiku, která vyrůstá z vaší vlastní zkušenosti. Nevím, jak bych to řekl lépe. Po světě je dnes spousta Act Up skupin. Měli bysme se spíš ptát novinářů, kde jsou…

Jeden je tady a klade otázky… A jaké je to dědictví co se týká léčby AIDS? Ne obecně ducha aktivismu, ale samotné té zdravotnické problematiky?

Phillippe Mangeot: I to je velké. Můžeme epidemii AIDS ukončit hned teď. Máme na to prostředky, ale neděje se to. Skoro nikdo neví, že když berete léky na AIDS, nemůžete nikoho nakazit a šířit AIDS. Kdyby všichni brali léky, přestane se AIDS šířit. Stačilo by změnit přístup k testování nemocných a snížit ceny léků. Lidem s AIDS by to pomohlo.
Změna je možná. Je to jen otázka politického rozhodnutí.

120 BPM. All you need is life aneb Frenetický boj s životní pomíjivostí

120 BPM, 2017

Snímek Robina Campilla 120 BMP, který si z Cannes odvezl kromě FIPRESCI a Velké ceny poroty, ještě dvě další ocenění, právě přichází do českých kin. Příběh aktivistů, kteří usilují o větší obeznámenost veřejnosti s problematikou AIDS a o prolomení alarmujícího nezájmu ze strany vládních i zdravotnických organizací, nás přenáší do raných 90. let.

Marie-Ange, 120 BPM není váš první film natočený s Robinem Campillem, natáčíte spolu už dlouho. Popište nám, jak vypadá vaše producentsko-režisérská spolupráce…

Marie-Ange Luciani: Jsme producentská dvojice, Hugues Charbonneau a já a Hugues zná Robina Campilla už velmi dlouho. Natočili jsme už společně druhý celovečerní film Robina Campilla Eastern Boys v roce 2013. Hugues a Robin jsou taky oba bývalí členové pařížské skupiny Act Up.
Zvláštností tohoto natáčení bylo právě to, že šlo o velmi osobní příběh. Phillippe Mangeot jako spoluscenárista byl dokonce prezidentem hnutí Act Up, Robin řídil aktivity na podporu boje s tuberkulózou, Hugues byl viceprezident Act Up. Takže jsem je o tom slyšela pořád mluvit. Až jsem jednou řekla, tak z toho pojďme udělat film! Chtěla jsem vidět, jak vypadali, když byli mladí a bojovní. Takže začali v roce 2015 psát scénář, strašně rychle jsme dali dohromady peníze a bylo to celé trochu magické. 120 BPM je kolektivní dílo. Prostě jsme Act Up znovu stvořili.
Bylo to dobrodružství. Herci, technici, všichni se na filmu podíleli jako skuteční spolutvůrci, já jako producentka jsem byla každý den na natáčení, kolem toho filmu vznikla rodina. Obnovili jsme tu komunitu!
Je to pro mě výjimečný film a myslím, že ne jen pro mě, ale pro všechny. Je to příběh, který prožili Hugues Charbonneau Robin Campillo a Phillippe Mangeot, ale já už to teď cítím tak, že jsem to s nimi kdysi v těch devadesátých letech zažila taky. Byla to výjimečná zkušenost.

Z filmu ten kolektivní duch jde myslím cítit. Je to součástí toho, jak funguje… Jaké to bylo pro herce? Ve filmu je mnoho postav, některé hrají profesionálové, některé neprofesionální herci… Je to velká směs. Jaké to bylo?

Antoine Reinartz:
To bylo velmi zvláštní. Není to film o gayích nebo o lidech nemocných virem HIV AIDS. Ano, většina z postav jsou homosexuálové, kteří zápasí s tou chorobou, ale jsou obklopení velmi různorodou sestavou. Pro nás herce to bylo to samé. Všichni pocházíme z úplně odlišného prostředí, máme jiné herecké i životní zkušenosti. Vládla různorodost. Necítil jsem mezi námi absolutně žádnou soutěživost. Když se někdo v něčem ztrácel, nebo pro něj byly nějaké pasáže těžké, ostatní mu pomáhali. Natáčeli jsme na tři kamery, všichni jsme byli vlastně pořád v akci a v záběru. Natáčení se nedělilo tak, že tohle by byla moje klapka a tohle je záběr někoho jiného. Všichni museli pořád hrát.
Nikdo také neměl soukromou šatnu ani žádné jiné výhody. I když jsme natáčeli velké mítinky, kde hraje 200 lidí, byli jsme všichni pohromadě, všechno šlo hladce. Stejně jako při skutečných Act Up setkáních. Ani tam nepanovala konkurence. Už proto, že všichni nemocní věděl, že do dvou let umřou.

Film 120 BPM

A improvizovali jste?

Antoine Reinartz: Na začátku jsme si mysleli, že ve filmu budou improvizované pasáže, které nebyly rozepsané ve scénáři. Během zkoušek jsme mohli navrhovat změny a užívat si textové svobody. Ale když pak začalo natáčení a my jsme začali improvizovat a odklánět se od textu, tak jsme rychle pochopili, že text přeci jen existuje a že se ho musíme držet. A že nesmíme změnit ani slovo. Snad s výjimkou konce filmu, který ve scénáři nebyl. Ten byl napsaný jen jako prozaické vyprávění.
Někdy Robin přišel na natáčení s doplňky scénáře a my jsme některé repliky zkoušeli a doplňovali a on je potom „přisochal“ do scénáře.
Phillippe Mangeot: Když už jsme měli všechny herce, udělali jsme třídenní workshop, zkoušeli jsme různé situace a všichni herci improvizovali. A po této improvizaci jsme se vrátili k psaní a pracovali na scénáři. Díky hercům se scénář proměnil.

Co je podle mě na scénáři absolutně netypické, je to, že první polovina 120 BPM se odehrává na mítincích, diskusích a ve veřejných prostorech. Intimní linie lásky a smrti rozeznáme jako diváci až tak v polovině filmu. To je hodně zvláštní, nemyslíte?

Phillippe Mangeot:
A to je enigma toho filmu. Jak si spojit první a druhou část toho filmu. A jako spoluscenárista toho filmu bych řekl, že je to záhada i pro mě i pro Robina Campilla. Jak si spojit politickou a intimní linii filmu. Každá odpověď na to je jiná. Moje bude jiná než vaše.

Moje odpověď by třeba byla, že mezi osobním a politickým není možné stanovit hranice. Je o jedna věc.

Phillippe Mangeot:
Ano, to je jedna odpověď. Jiná může být, že s politikou je někdy třeba skončit, aby intimita dostalo prostor a mohlo se v nás dít něco jiného. Jindy zas… Odpovídám si na to každý den jinak.