Western. Old Shatterhand v Bulharsku nabourává představu o vícerychlostní Evropě

Western, 2017
Western, 2017
0:00
/
0:00

Česká kina promítají německý Western, kritiky oceňovaný film Valesky Grisebachové.

O volném uskupení německých autorských režisérů, přezdívaném „berlínská škola“, se občas trochu nepřesně mluví jako o kontrakinematografii – tedy jako o hnutí, které se staví do přímé opozice k mainstreamové tvorbě. Jak ale ukazují například snímky Christiana Petzolda Fénix nebo Strašidla, v nichž najdeme četné stopy hororového žánru nebo filmu noir, z lexikonu populární produkce tito filmaři často sami čerpají, přetváří jej a vyjadřují se skrze něj k realitě. A totéž platí také pro nový film režisérky Valesky Grisebachové s lapidárním názvem Western.

Když se řekne „německý western“, pravděpodobně si většina českých diváků vybaví západoněmecké koprodukce na motivy knih Karla Maye. Tuto popkulturní zátěž je v případě snímku Western složité jen tak setřást. Už proto, že scény z Divokého západu se ve vinnetouovské sérii ve skutečnosti natáčely i na východě, v atraktivních exteriérech bývalé Jugoslávie. Na divoký balkánský východ vyráží také němečtí dělníci v úvodu filmu Valesky Grisebachové. Konkrétně se ocitají v zapadlém koutu Bulharska, kde na ně kromě rakije a turbofolku čeká především lopotná výstavba vodní elektrárny.

Na jednu stranu není vůbec od věci při sledování Westernu rozmýšlet, k jakým figurám z „mayovek“ mají jednotlivé postavy nejblíž. Meinhard jako Old Shatterhand, hrdina se smyslem pro spravedlnost, který se spřátelí s domorodci. Jeho šéf Vincent jako bandita, který se chová jako majetnický kolonizátor. Adrian jako bulharský Vinnetou, Meinhardův pokrevní bratr, případně jako Inču-čuna, náčelník kmene. A konečně Věra jako Nšo-či, osudová dívka, jejíž půvab zapříčiní nejednu konfrontaci.

Grisebachová navíc záměrně využívá westernovou ikonografii jako rámec, okolo kterého může svůj film vystavět a vygradovat. Neosedlaný sněhobílý kůň, klobouk, vlajka, nůž, puška, karetní večer v saloonu. Žánrové emblémy se z realisticky laděného příběhu vynořují s nečekanou intenzitou, jenže zároveň je patrné, že účinkují jinak. „Něco“ zkrátka nesedí. Místo aby snímek navazoval na tradici iluzivního vyprávění, kde proti sobě stojí ctnostné „dobro“ a zákeřné drancující „zlo“, tyto jednoduché kontrasty od začátku systematicky komplikuje.

Chuť moci zn. střední Evropa. Snímek Mečiar zahájil jihlavský festival dokumentárních filmů

z dokumentu Mečiar

Mnohovrstevnatý portrét Vladimíra Mečiara se povedl. Režisérka Nvotová odvedla velký kus práce a výsledek se blíží etalonu současné české TV dokumentaristiky – aktuální, autorské, ale ne zaujaté nebo sebestředné.

Ústřední motivy se tak často uskupují do paralelních scén, jejichž vyznění je ve výsledku nejednoznačné. Když Vincent při koupání v řece sebere Věře klobouk, je to z jeho strany pokus o přihlouplou šovinistickou legraci, skrze kterou si mimo jiné dokazuje svoji druhovou nadřazenost. Pozdější scéna, v níž si Bulhaři ve vodě před Vincentovým zrakem pohazují s ukořistěnou německou vlajkou, by pak v konvenčnějším filmu byla čitelným momentem odplaty – chvílí, ve které zákeřný padouch konečně dostává co proto.

Western ale mezitím vynakládá dostatek úsilí na to, abychom tak tento výjev nevnímali. Z krátkého náhledu do Vincentova soukromí jednak vyrozumíme, že za jeho nevraživostí a přehrávaným machismem stojí vnitřní nejistota a zklamání z čerstvě vyhořelého vztahu. A zároveň začne být brzy zřejmé, že s určitou škodolibostí se k sobě zkrátka chovají obě strany, tedy že ani místní „divoši“ zdaleka nejsou šlechetní.

Čtverec. Povýšená moc společnosti ve filmu Rubena Östlunda

Z filmu Čtverec (r. Ruben Östlund)

Nový snímek Rubena Östlunda Čtverec je vůbec prvním filmem v historii švédské kinematografie, který získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Zdání zlatého věku současného švédského filmu je však matoucí.

Mezi těmito vzájemnými šťouchanci pak osaměle stojí vychrtlý kníratý Meinhard s propadlými tvářemi a hypnotizujícíma modrýma očima jako ryzí enigma – záhada, kterou nelze úspěšně rozklíčovat ani po skončení filmu. Jeho úsečné poznámky o tom, že je zcestovalým legionářem, můžeme brát jako báchorky, kterými balamutí bulharské venkovany. Jenže když je potřeba vzít zbraň do ruky, rozhodně si nepočíná jako zelenáč. Zdá se, že Meinhard brání utlačované, a v nevýhodné pozici prohlašuje, že „nevěří v násilí“, ale přitom se k agresi sám uchyluje a svět vykládá jako místo, v němž silnější vítězí. Možná, že jeho vstřícnost vůči místním není vedená ušlechtilostí, ale že je odpovědí na jeho vlastní vykořeněnost, výsledkem bytostné touhy někam patřit.

Meinhardovu ambivalenci podtrhuje také to, že zářivě bílou košili další večer vymění za temně černou. Jde ale o ojedinělý kontrast ve filmu, v němž jinak Němci i Bulhaři nosí tytéž seprané džíny a vyšisovaná trika a pro cigaretu a lahváče si chodí do stejné večerky. V době, kdy se hovoří o vícerychlostní Evropě, je Western trefnou připomínkou, že lidé z domněle vyspělejšího západu a zaostalejšího východu pořád mají leccos společného. A že navzdory jazykovým bariérám a kulturním odlišnostem jsou to právě tyto univerzálně sdílené rysy a vlastnosti, které mají potenciál nás rozdělovat i sjednotit.