Z jiného světa

V mnoha dětských encyklopediích jsme tak četli, mnohokrát jsme téma probírali na základních i středních školách, mnohokrát jsme jednotlivé detaily příběhu rozebírali na univerzitách, a to tak často, že nám zevšedněly a nebereme je, jak jsou, v jejich nahotě, blesku nepravděpodobnosti, nesamozřejmosti.

Ocitli jsme se zde nějak na Zemi, snad jako astronauti z nějakého jiného světa. Odkud jsme přišli, kdo nás vyrobil, nebo kdo vyrobil hmotu, že spolu se sluncem vyrobila nás, kdo vymyslel koloběh uhlíku a kdo zavěsil mraky na nebe a kdo způsobil, že nebe je ve dne modré a v noci černé?

Jsou dějiny našeho příběhu pusté a jedná se skutečně o jakousi slepou hru, ale slepou hru čeho? Hraje se ono vesmírné drama života člověka, naše selhání a hrdinství, zbabělost a sebeobětování, naše lásky a nenávisti v tomto universu mezi kulisami galaxií skutečně před prázdným sálem, bez jediného diváka v hledišti? Nebo jsme tak pyšní, že si myslíme, že nás přece někdo musí pozorovat, jako onen domýšlivec z Malého Prince?

Třináct miliard let galaxie vybuchovaly, hvězdy spalovaly vodík a pak se bortily do sebe, aby v průběhu výbuchů supernov chrlily do vznikajícího prostoru těžké prvky, čtyři miliardy let život na Zemi žil z anorganických látek, fotosyntetizoval, plazil, hloubil či vrtal, plaval, zahrabával se, prchal a pronásledoval.

Kolik milionů let pracky, tlapy a kopyta dusala po povrchu planety, kolik křídel vzlétlo, kolik květů vykvetlo, kolik hub uvolnilo mračna spor, kolik dlouhých desítek a stovek miliónů let v naprosté tichosti, bez jediného vysloveného slova život kypěl, rozmnožoval se, požíral a byl požírán, kolik bizarních a vonících a barevných květů vypučelo a zvadlo, kolik stromů vzrostlo a kolik orchidejí vykvetlo, aniž by jejich krása byla kýmkoli pozorována, obdivována, zachycena.

Kolik bzučení hmyzu, zpěvu, křiku, táhlého volání a podvečerního cvrčení hmyzu připravovalo předehru k prvnímu vyslovenému slovu. Kolik generací přešlo v nehmotném tichu, generace za generací, dál a dál, vznikání a zanikání, s jakým úsilím se život předával dál sporami, semeny, vajíčky a mláďaty.

Kolik linií živočichů se vzepjalo, množilo se a zanikalo, kolik skupin rostlin a zvířat zahynulo, aniž by za sebou zanechalo jediný otisk, jedinou vzpomínku na své bytí, jedinou poznámku do návštěvní knihy Země, než jsme přišli my, první člověk, který 13 miliard let dlouhé ticho ukončil prvním slovem.

Jak dlouhá musela být předehra hmoty, kolik eónů let musela být hmota tvořena, proměňována, formována, hnětena a otáčena jak na hrnčířském kruhu, než umožnila první živé buňce se pohnout a odlézt pryč vlastními silami, kolik eónů němého života, kolik dějství s rozličnými kulisami, klimatem, rozestavení kulis kontinentů na různých místech země se muselo odehrát, než do současného dějství přišel první herec.

Skoro už neslyšíme dunivou píseň vzmachu života, vlny, která se chce stát vědomou, ducha, který se rve s hmotou a touží – konečně! – prorazit na povrch, prodrat se do první myšlenky, prvního výkřiku, první modlitby, prvního slova, které bylo kdy člověkem na Zemi vysloveno.

Přišli jsme my lidé, kteří v tichu přemýšlíme a tomu všemu se divíme. Je jednoduché činit proroctví do minulosti a dokazovat, proč u nás rozum vzniknout musel, proč není nic přirozenější než vznik primátů, života, Země a vesmíru. Na všechno máme odpovědi, na všechno máme učená slova, na všechno máme popisky, mluvíme o habilínech a sapientech, o australopitécích a pěstních klínech a vše nám přijde přirozené, nutné, neproblematické a samozřejmé, je to tak a nemohlo to být jinak.

Přesto je naše existence nejnesamozřejmější věcí na světě.