Černá a bílá, Píseň na rozloučenou, Šanghaj, Ghetto a hranice a další povídky Jiřího Weila

Spisovatel, novinář a překladatel Jiří Weil (1900–1959) byl zprvu přesvědčeným členem komunistického hnutí, po hořkém poznání reality přímo v Sovětském svazu a vyloučení z KSČ se stalinské ideologii vzdálil. Během druhé světové války čelil jako Žid nacistické perzekuci, deportaci se mu ale podařilo uniknout a do osvobození se skrýval. Po válce pracoval jako redaktor a později jako vědecký pracovník ve Státním židovském muzeu v Praze.

Přestože dílo Jiřího Weila padesátých letech čelilo politickým restrikcím, po jeho smrti se stalo předmětem obnoveného zájmu čtenářů. Kritický dokumentární román Moskva – hranice z roku 1937 ovšem přesto mohl znovu vyjít až na začátku 90. let.

„Byl to opravdu vypravěč příběhů,“ vzpomíná na Weila Jan Vladislav v Otevřeném deníku: 1977–1981, „...a všechny ty příběhy byly jeho, tak jeho, že se nakonec stěží dala odlišit pravda a báseň, skutečný osobní zážitek a jeho epické rozvedení. To ostatně platí i naopak, o tom, co vydával za svůj životopis a co taky procházelo touto postupnou epickou metamorfózou.“

Povídky jsme vybírali ze souborného vydání v chronologicky koncipovaných třináctidílných Spisech Jiřího Weila, které vydává nakladatelství Triáda.

Černá a bílá, Fialová a černá

Dvě povídky ze sbírky Barvy z roku 1946. „Barvy jsou povídky z doby okupace. Vypravují o strachu, smrti, oběti, nízkosti a věci cti, statečnosti a slávy. Byly psány tužkou na útržcích papíru v nemocnici, kde jsem se skrýval, a v ilegálních bytech. Některé se ztratily a byly později znovu napsány. Jsou věnovány živým a mrtvým přátelům z let ponížení a boje,“ píše ke sbírce Jiří Weil. První vybraná povídka je dedikovaná architektu Hilaru Pacanovskému. Druhou Weil věnoval památce Alberta Vojtěcha Friče, který mu pomohl před okupanty na začátku čtyřicátých let tím, že ho naoko zaměstnal.

Píseň na rozloučenou, Šanghaj

Dvě povídky o transportu. První se odehrává v židovské nemocnici, kde je útulek osiřelých dětí. Jednoho dne přichází rozkaz, že všechny musí nastoupit do transportu. Personál nemocnice s tím nemůže nic dělat. Jediné, co mohou podniknout, je večírek pro děti na rozloučenou.

„Weilovy osobní zážitky se měnily domýšlením a vyprávěním v povídky,“ vzpomíná Jan Vladislav, „jednou z nich byl oblíbený příběh o úředníčkovi na Židovské obci, který má podávat lidem určeným pro transport informace, které sám nezná. Postižení mu to ovšem nevěří a on se jim to marně snaží vysvětlit.“ Jiří Weil příběh zpracoval v povídce Šanhghaj.

Ghetto a hranice

Jiří Leopold Weisel a Joachim Löbl Weisel. Dvě jména, jeden osud. Příběh židovského lékaře ze Všerub, spisovatele a sběratele židovského a šumavského folkloru, který kvůli lásce opustil víru svých předků a konvertoval ke křesťanství.

Na konci cesty, Varšavská suita

Ulicemi Amsterodamu bloudí vetchý stařec, jeho polovyhaslé oči míří k zemi, stařecká ústa šeptají slova v rodné řeči, kterou zde nikdo nezná. Co hledá v tomto městě na konci své cesty? V druhé povídce se přeneseme do Varšavy krátce po válce. V zahradě kavárny cizinců uprostřed trosek města se setkávají lidé ze všech koutů Evropy. Každý má svůj příběh, každý má co vyprávět.

Šest tygrů v Basileji

Příběh pana Karafiáta z Protivína, ošetřovatele bengálských tygrů u krotitele Vojtěcha Hubky, na kterého autor náhodou narazil v jedné basilejské pivnici.