Tomáš Koblížek: Nežijeme v cenzuře. Polemika s Václavem Bělohradským

S Václavem Bělohradským nesouhlasím. Omezování nějakých projevů, například těch disidentských za normalizace, je samozřejmě nutné hodnotit tímto způsobem: jako cenzuru či nelegitimní zásah moci.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Od „Sorose“ po „chirurgy z dovozu“. Filozofie jazyka popisuje radikalizaci veřejných projevů

Omezování nějakých projevů ale může mít také zcela opačnou povahu. Nemusí být nástrojem mocných, ale také obranou před mocnými – například při omezování nenávistných projevů ze strany většiny na adresu menšin, ať už jde o Romy, Židy či Ukrajince, nebo při omezování propagandy šířené ze strany velmocí, jako jsou Čína či Rusko. Omezování nějakých projevů tedy může plnit dvě zcela protikladné role, může být nelegitimní cenzurou i legitimní obranou. Pochopit fenomén hranic svobody slova pak znamená pochopit tuto dvojakost.

Podívejme se na věc podrobněji. Václav Bělohradský ve svém textu říká, že „politická moc v každé společnosti usiluje o nějakou formu kontroly nad kulturou“ a že „hranice režimu řeči vymezují a střeží ,Velcí Druzí‘ (třeba zákony, tradice nebo církev)“ – zmíněny jsou ale také „politické elity“, „vojenská moc“ či „vládnoucí třída“.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Co je propaganda a co nám způsobuje? Odpovědi nabízí současná věda

Cílem této kontroly pak má být podle Bělohradského „vyloučení některých kategorií lidí z práva být částí obce svobodné řeči“. Bělohradský například uvádí, že „na skládku komunikačního odpadu jsou tu vyvážena preventivně ostrakizovaná hlediska univerzitních profesorů a publicistů, kteří si myslí, že válka [na Ukrajině] je plodem unipolární zahraniční politiky USA.“

Bělohradský má jen částečně pravdu. Omezování některých projevů samozřejmě velmi často bylo a je nástrojem moci. Už jsem zmínil komunistické Československo, ale příkladem může být i současné Maďarsko. Problém však spatřuji v tom, že Bělohradský chápe jakékoli omezování veřejných projevů jako represi ze strany mocných, kteří se snaží zbavit nepohodlných názorů nebo umlčet některé lidi.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: 30 let od „prvního hejtu“ na sítích. Jaké byly počátky digitální nenávisti a kam směřujeme?

Proti tomu lze uvést trojí. Zaprvé, kupříkladu zákony omezující nenávistné projevy často neprosazovali mocní, ale zástupci slabých. V roce 1986 tak Velká Británie, rovněž na základě výzev ze strany neziskových organizací, upravila svou legislativu způsobem, aby lépe pokrývala rasovou nenávist. V tomto případě zjevně omezení nějakých projevů nebylo perzekucí ze strany silnějšího, ale ochranou slabších před nebezpečnými útoky.

Zadruhé, omezování některých projevů nemusí být vždy nelegitimním omezováním nepohodlných názorů jednotlivých mluvčích. Může být také legitimní obranou před propagandou šířenou ze strany velmocí. Dobře jsou zmapovány strategie Ruska a Číny, jejichž propaganda nemá za cíl vnášet nový hlas do našich debat, ale tyto debaty podlamovat například tím, že v nich podporuje rozhádanost. Chápat omezování mocenské propagandy jako perzekuci svobodně vyjadřovaného názoru by bylo absurdní.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Svoboda slova pro jedny jako umlčování druhých. Co je antinovinářská hate speech?

A konečně, omezování některých projevů nelze pokaždé chápat jako omezování svobodné diskuse. Rozmanité studie naopak ukazují, že právě neomezování nenávistných projevů vede k tomu, že jejich terče se obávají v debatách svobodně vyjadřovat a raději mlčí. Neomezené šíření propagandy zase způsobuje, že lidé v debatách nevyjadřují své názory. Spíše nevědomky tlumočí hlas manipulátora, který má dostatečný ekonomický vliv na to masově ovlivňovat druhé.

To jsou tedy hlavní námitky, které lze vůči eseji Václava Bělohradského vznést. Případy omezování nenávistných projevů či velmocenské propagandy ukazují, že je třeba rozlišovat legitimní a nelegitimní hranice svobodné diskuse. Pokud všechny hranice odmítneme jako nelegitimní, o svobodnou diskusi můžeme snadno přijít.