Rodiče mi dali samostatnost, v kině ale nikdy nebyli. Svět filmu jsem objevil díky faráři, říká Fero Fenič

Život Františka Fera Feniče definuje radostná píseň What a Wonderful World, a to i přesto, že v současné době jej trápí nejistá budoucnost Febiofestu. Městský festival, který na začátku devadesátých let založil a později prodal, má majitele, jenž se po covidové době dostal do velkých finančních problémů. „Je mi to líto, je to mé jediné dítě,” konstatuje Fenič.

FebioFest 2020|foto:MFF Praha – Febiofest

„Já se rozhodl ze všech výkonných funkcí odejít, což prospívá mému zdraví. Neumím si přestavit, že bych do té dravé řeky skočil znovu, a tak se pokoušíme najít nového investora nebo alespoň zapáleného člověka, který by festival zkusil dát znovu na nohy,” dodává na konto akce, jež zažívala nejlepší časy právě v devadesátých a nultých letech. Tehdy do měst přinášela atmosféru lázeňských festivalových center a divákům nabízela řadu netradičních filmových zážitků.

Dohledal jsem první lásku Hany H.

Poslední autorský filmařský počin jedenasedmdesátiletého Feniče byl roku 2018 GEN Hany Zagorové a klip k nové verzi písně Modlitba pro Martu. Aktuálně se ovšem chystá kameru oprášit, v plánu má dokument o své celoživotní kamarádce Haně Hegerové.

V zásobě prý má dostatek materiálu včetně jednoho z posledních zpěvaččiných telefonátů. Ten ovšem z etických důvodů zůstane spíš nezveřejněný. „Když byla ve špitále, často jsme si telefonovali. Jednou mi volala pozdě v noci. Instinkt mi řekl, že to nebude normální hovor, a tak jsem zapnul nahrávání. Sdělila mi, že se rozhodla odejít dobrovolně ze života, a taky mi nazpívala jednu píseň,” vzpomíná. „Navíc se mi podařilo dohledat její první lásku, pána, kterému je teď 93 let. Natočil jsem s ním rozhovor.”

Hana Hegerová|foto:Profimedia

Klíčovou roli v životě Fera Feniče, jenž se narodil a vyrůstal ve vsi Nižná Šebestová v blízkosti Prešova, hrála maminka. Jméno od ní dostal na památku nedalekého františkánského kláštera, přičemž i další maminky ze vsi pak své synky takto pojmenovali, takže Fenič měl čtyři kamarády Františky. Zatímco rodiče – těžce pracující zemědělci, kteří prý nikdy nebyli v kině – jej vychovávali ve svobodě, volnosti a rovnosti, Františkovo kulturní nasměrování si nevědomky vzal na starost místní pan farář.

Fenič na něj i dnes vzpomíná s vděčností. „Pan farář byl nadšený cestovatel a filmový amatér, který si cesty sám točil na kameru. Byl šiřitelem kultury, jednou týdně jsme se u něj scházeli na hodinu náboženství a on nás bavil projekcí těch amatérských filmů. Já se na to celý týden moc těšil. Tehdy jsem si uvědomil, jak moc může jeden člověk dítěti změnit život. Díky němu jsem začal taky cestovat a FAMU jsem tehdy studoval jako nejdále narozený Čechoslovák.“