Překladatelé mají tendenci přeceňovat slovo. Na filmech jsem se naučila, že jazyk může sloužit obrazu, říká Anna Kareninová

Kromě filmů Bressona, Felliniho či Buňuela do češtiny převedla knihy Louise-Ferdinanda Célina, Ezry Pounda či Marguerite Durasové a sama se také stala filmovou postavou – v dokumentu o své osobě Je nalezena tím, koho hledá. Do Vizitky si ji vyhlédla Markéta Kaňková.

Čtěte také

Utrpení z nemožnosti návratu. Další z francouzských románů Milana Kundery vyšel v českém překladu Anny Kareninové

„Připadám si jako extrovertní poustevník. Když už vyjdu ven, nejsem ostýchavá,“ odpovídá překladatelka Anna Kareninová na dotaz, zda pro ni, osobu, která je celý život zvyklá stát v pozadí „svých“ děl, bylo těžké stát se objektem dokumentárního snímku. Původně jako školní cvičení na FAMU jej natočil režisér Petr Michal a premiéru má na letošním jihlavském festivalu.

Ze snímku, jehož název je odvozený od jedné z dávných rychlých poznámek, je dobře poznat, kteří autoři jsou této překladatelce z francouzštiny, angličtiny a italštiny blízcí. „Louis Céline proměnil hovorový jazyk v literární, básník Ezra Pound mě zase dostal do kulturních oblastí, kam bych se bez něj nedostala,“ říká na vrub dvou z nich. Zároveň tak naznačuje, čím si ji jejich texty získaly. Důležitou součástí dokumentu a samozřejmě i života Anny Kareninové je také reflexe soužití s básníkem Petrem Kabešem (1941 – 2005). „Od něj jsem se naučila, jak se vytváří verš, a já jej naopak přiměla, aby uspořádal své dílo, protože nikdo jiný by ho uspořádat nemohl.“ Sama by teď ráda vydala jeho neveršované texty; je to úkol, který jí Petr Kabeš před smrtí svěřil.

Chtěla jsem si je přeložit sama

Kromě literatury pojí Annu Kareninovou silný vztah ke kinematografii, řadu jí přeložených snímků vysílala Česká televize v rámci filmového klubu. Filmové překlady zpočátku vnímala „jen“ jako obživu, neboť z převodů knih se žít nedalo. Nakonec jí ale tato práce dala hodně. „Na překladech filmů jsem se naučila, že jazyk může být úplně služebný. Když překládáte text, máte tendenci přeceňovat slovo, upřednostňovat ho, psát květnatě. U filmu se musíte držet toho, že hlavní je obraz, herec, a vy tyto dvě složky doprovázíte slovem,“ vysvětluje. „Když pak překládám knihu, snažím se jazykem popsat neviditelný obraz.“

Čtěte také

Když mě Milan Kundera požádal o překlad, cítila jsem za něj velký smutek, říká Anna Kareninová

Románové jméno Anna Kareninová dostala od pražské maminky Zdenky a tatínka Konstantina, Rusa narozeného na Ukrajině. Ačkoliv oba rodiče dosáhli úctyhodných kariér ve světě operního zpěvu, ona odmala tíhla k literatuře. „Četla jsem od pěti let, pořád dokola. Pak jsem přišla na to, že někteří básníci jsou v originále úplně jiní než v překladu. Začala jsem se tedy učit jazyky, že si to jednou přeložím sama, a tak jsem se dostala k povolání, které jsem původně zavrhovala, protože ty překlady mi vadily,“ usmívá se.

Při překládání si všímá i hudebnosti jazyka, podprahově s ní prý pracují všichni jí překládaní autoři a autorky. Až na jednu výjimku – aktuální nobelistku Annie Ernauxovou. Kareninová do češtiny převedla dvě její prózy; Místo a Obyčejná žena vyšly v jednom svazku v roce 1995. „Ernauxová píše jen o sobě, a to jednoduchým, oproštěným jazykem, což mě zaujalo. Když jsem ale zjistila, že takhle píše všechno, coby překladatelka jsem ji opustila. Překvapilo mě, že zrovna ona dostala Nobelovu cenu. Řekla jsem si, že končí éra literatury.“ Éra literatury však rozhodně neskončila ve vltavské Vizitce. Tam totiž zazněl nejen reprodukovaný hlas Louise-Ferdinanda Célina a Ezry Pounda, ale také Célinova báseň přednesená samotnou překladatelkou.