Vychází slunce, sedám do auta a vyrážím fotit. Do těchto situací jsem se zamiloval, válku bych zachytit neuměl, říká Jaroslav Pulicar
„Mám pěkný vztah k přírodě, často vyrážím na procházky po polních cestách. Jejich melancholie a nenápadnost mi vyhovuje, vnímám paralelu se životem a cítím se na nich líp než třeba na cestách toskánských,“ říká Jaroslav Pulicar. Fotí už padesát let, a ačkoliv se stále považuje za amatéra, loni dostal od Asociace profesionálních fotografů cenu Osobnost české fotografie. Do konce října jeho práci vystavuje Dům umění města Brna a do Vizitky jej pozval Ondřej Cihlář.
Na demonstracích, ochozech stadionů během sportovních utkání nebo v místech, kde se bojuje, Jaroslava Pulicara s foťákem před obličejem nenajdete. Ačkoliv fotoaparát mívá po ruce skoro všude a často se na svět dívá právě přes hledáček – to aby procvičil své fotografické oko –, jeho srdci bližší jsou místa na první pohled méně čitelná.
Zajímá ho situace, to, co se děje za ní. Vztahy mezi lidmi v různých skupinách. Tradice, třeba masopust nebo ochutnávky vína. Do těchto společenství se často vrací. Když má pocit, že lepší fotku než minule už na místě nepořídí, koukne do svého sešitu s termíny podobných akcí a s chutí vyrazí za novým zážitkem.
Aby mi život neprotekl mezi prsty
Protože se coby živnostník v oboru nábytkářství fotografií nikdy neživil, za fotografickým dobrodružstvím vyrážel vždycky až v pátek. Často za Brno, kde od osmdesátých let žije. „Těžiště mého zájmu leží v cestách tam, kde to mám rád. Ráno sednu do auta směr východ a jedu fotit. Do těchto situací jsem se zamiloval, zalévám si je a pěstuju. I když jsem jezdil jenom deset kilometrů pod město, cítil jsem se tam dobře s očima otevřenýma,“ říká.
Jeho duše je nastavená na focení situací, které nejsou na první pohled nikterak vyhrocené. I proto by prý nechtěl a ani nedokázal fotit kupříkladu válku na Ukrajině. Do této země s foťákem vyrazil poprvé koncem devadesátých let, kromě toho se rád vrací do Rumunska či na Slovensko. „Fotograf Pavel Dias říkal, že tohle jsou cesty, na kterých si vyplachujete oči,” cituje svého kolegu. „Vidím, že v těchto zemích stále existuje jakási srdečnost, o kterou jsme u nás už přišli. Lidé se k vám chovají mile, bez obalu se ptají na všechno možné. A dobře se tam fotí, mohu být blízko, součástí děje,“ popisuje.
Jaroslav Pulicar si třicet let píše a kreslí deníky, které mu slouží jako záznamník vzácných setkání nebo zážitků. „Nerad bych, aby mi život protekl mezi prsty,“ konstatuje. Se zveřejněním deníků nepočítá, snad jen, kdyby o jeho životě chtěly vědět více jeho děti. Díky své systematičnosti také ví, že první dochovaný snímek – kamarádovu podobiznu – vyfotil ve svých osmnácti, konkrétně 10. září 1972.
Pulicarovu cestu za fotografií výrazně ovlivnily knihy, k nimž se dostal coby syn knihovnice. „Přes knížky jsem zjistil, že stojí za to se dívat, ptát se proč, hledat odpovědi. Tohle poznání jsem se pak snažil překlopit do fotografií.“ První aparát dostal od rodičů a základy fotografování se naučil v kroužku, později mu už ale nikdo žádné rady nedával. „Vlastně ani nevím, proč jsem u fotografie zůstal. Nakonec mě začala přitahovat samotná tvorba. Kupoval jsem si časopis Československá fotografie, a když jsem se přestěhoval do Brna, začal jsem se stýkat s dalšími fotografy.“ Kontakty jsou živé dodnes, práci řady z nich Jaroslav Pulicar představuje u sebe doma v obývákové galerii.
Související
-
Ivan Pinkava: Ženské tělo svádí k sexuální interpretaci. Mužské je zajímavější pro obecnou výpověď
„Mé fotografie mohou na někoho působit drsně, nikdy v nich ale nechybí krása. Té se nechci vzdát, potřebuju mít z fotky slast,“ říká Ivan Pinkava.
-
Zajímá mě krása, na negativní věci nemám čas, říká vítěz Czech Grand Design Vojtěch Veškrna
Fascinují ho hezké a funkční věci a rád by jednou fotil například pro automobilku Porsche, do svých playlistů pak stahuje hudbu, co pohladí duši.
-
K nejmilejším patří setkání s Carlosem Santanou, říká fotograf Ivan Prokop
Fotografoval Franka Zappu, Toma Waitse, Bobbyho McFerrina, Iggyho Popa. Spolupracuje s šumperským festivalem Blues Alive, Colours of Ostrava či Folkovými prázdninami.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
